Rubrika: Policejní vyšetřovací metody

Soudní lékařství

7. 6. 2009
Policejní vyšetřovací metody
0 komentářů


Srdce 26 letého muže, perforované kulkou, New York, 1937
Soudní lékařství (též soudní medicína a méně i forenzní medicína nebo soudní patologie) je lékařským oborem podílejícím se na preventivní péči, především zjišťováním příčin náhlých a neočekávaných úmrtí, vypracováváním zdravotních posudků a některými dalšími činnostmi. Jde o obor na pomezí mezi medicínou a právem.
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = „zobrazit“; var tocHideText = „skrýt“; showTocToggle(); } //]]>

Náplň oboru

Ústavy a oddělení soudního lékařství zajišťují především následující úkoly:
  • pitvy v případě náhlých, neočekávaných a násilných úrmtí, včetně pitev obětí dopravních nehod
  • provádění soudem nařízených pitev včetně ohledání ostatků při exhumaci
  • toxikologická vyšetření pitvaných
  • vyšetření a identifikace biologických stop
  • vyšetření krve žijících osob na obsah alkoholu
Soudní lékař často vystupuje v trestním řízení jako znalec.

Vzdělávání soudního lékaře

Příprava lékaře na atestaci v oboru Soudní lékařství trvá minimálně pět let. Většinu tohoto času tráví lékař na oddělení soudního lékařství, praxe je doplněna jedním měsícem praxe na traumatologii a doporučený je i jeden měsíc u zdravotní záchranné služby a jeden měsíc ARO.

Grafologie

3. 6. 2009
Policejní vyšetřovací metody
0 komentářů
Grafologie je obor psychologie, který se snaží poznávat povahové nebo jiné vlastnosti, tedy vytvářet povahopis, nebo poznávat stav pisatele z jeho písma (rukopisu) a podle nejméně dvou odborných studií byla jeho úspěšnost u zkoumaného širokého vzorku grafologických prací mizivá a závislá na poznatcích získaných jinými způsoby než z charakteristik písma.
Vývoj grafologie lze rozdělit na dva hlavní směry: empirickou školu, která se snaží analyzovat jednotlivé znaky písma a vyvozovat z nich přímé závěry, a holistickou, v krajnosti esoterickou školu, při níž je posuzován celkový dojem z písma a která není exaktně vědecká, ale využívá spíše psychologických technik nebo souvislostí se znalostmi z oborů psychologie nebo fyziologie. Ke grafologii se dnes hlásí také lidé, kteří ji praktikují zcela nevědeckými metodami.
Původ slova je řecký (grafein – psát, logos – nauka), slovo jako termín pro vědecký výklad písma zavedl Francouz Jean Hippolit Michon v roce 1875.
Grafologie je jiný obor než písmoznalectví, které má za cíl identifikaci pisatele. Pojem grafologie se někdy v širším smyslu používá i pro některé další vědecké disciplíny zabývající písemným projevem člověka.

Grafologická východiska

Grafologie vychází z předpokladu, že lze z písma, podobně jako z ostatních projevů člověka, zkoumat jeho povahu, inteligenci, emocionalitu a další schopnosti a vlastnosti, včetně okamžitého stavu jeho psychiky. Původ slova „grafologie“ je řecký (γράφω – psát, λογία – vědní obor).

Proč by mělo písmo vypovídat o osobnosti pisatele, jak tvrdí grafologie?

Grafologie jako jedna z forem psychologie výrazu vychází ze souvislostí mezi výrazem (tváře, těla) živého organismu a jeho duševním hnutím, které umíme do určití míry „číst“, protože správné „čtení“ výrazů ostatních jedinců mohlo být rozhodujícím evolučním faktorem v rozvinutějším sociálním prostředí, umožňovalo například odhadovat možné reakce protivníka podle jeho gestikulace nebo tělesného postoje.
Psycholog a průkopník grafologie Ludwig Klages řekl: „Každý vyjadřující tělesný pohyb uskutečňuje co do síly, trvání a směrového tvaru obraz duševního hnutí.“ Grafologie tedy vychází z předpokladu, že písmo, jakožto tělesný projev, musí zákonitě zrcadlit duševní stav jednotlivce, včetně jeho dlouhodobých charakteristik a sklonů, které nazýváme slovy temperament, osobnost nebo charakter. Krátkodobé vlivy promítající se do rukopisu způsobené změnami nálad nebo situací lze do určité míry eliminovat tím, že má grafolog k dispozici více písemného materiálu z různých časových období a také tím, že bere v potaz situační okolnosti provázející vznik textu (jedná se o dopis příteli či formální dokument?)
Pro grafologii je také důležité zjištění, že výraz můžeme provést pomocí vůle nebo nezáměrně a také že nezáměrné provedení pohybu má pro nás daleko větší vypovídající hodnotu. „Výrazová hodnota pohybu je tím větší, čím bezděčněji a nevědoměji byl pohyb vykonán.“ (Ludwig Klages) Proto jinak grafolog zkoumá začátek, prostředek a konec slova, ale analogicky i řádku a celého textu, kde právě jeho prostřední část je provedena s nejnižším stupňem volní kontroly, zatímco jeho začátek a konec podléhají větší míře volního řízení. Zatímco začátky a konce jsou vědomé, chtěné, mohou být výsledkem snahy (vyvolat dojem nebo zakrýt skutečnost), prostřední část bývá automatická a nevědomá, a proto jí přikládáme největší hodnotu.

Školní předloha

Grafologie také vychází z myšlenky, že učení se psaní podle školní předlohy je součástí procesu socializace. Ačkoliv se všichni (v daném státě nebo kulturním regionu) učíme psát podle stejné předlohy, postupem času si osvojíme svůj nezaměnitelný rukopis, který se více či méně od školní předlohy vzdaluje. Míru, do jaké se vzdálíme od školní předlohy, nazývá grafologie individuálností rukopisu. Vysoce individuální písmo může být známkou výjmečného charakteru, ale i přílišné touhy odlišovat se, zatímco písmo, které se i v dospělosti stále velice podobá školní předloze, považujeme za málo individuální: pisatel může být například příliš konvenční, nesamostatný nebo infantilní. (Záleží samozřejmě na dalších znacích rukopisu.) Rukopis je tedy mimo jiné i projevem kvality socializace. Školní předloha může být různá, ale i její charakteristiky mohou odrážet preference dané kultury (např. směr psaní zleva doprava nebo zprava doleva může mít svůj symbolický význam).

Postoje ke grafologii

Využití

Podle Psychologického slovníku Hartlových se grafologie používá k psychodiagnostice v kriminalistice, soudnictví i klinické psychologii. Podle písma lze také diagnostikovat nástup a průběh některých duševních poruch.
Grafologie patří mezi projekční (projektivní) metody, což jsou psychologické metody založené na zkoumání osobnosti pomocí neuvědomělých procesů odhalujících emoce, přání, názory a povahové rysy. Na projektivních metodách je založeno mnoho standardizovaných psychodiagnostických testů i jiných postupů.
Rozbor písma může sloužit jednak jako prostředek pisatelova sebepoznání, dá se však využít i jako podklad pro rozhodování o vhodnosti pisatele na konkrétní pozici v zaměstnání. (Někteří zaměstnavatelé vyžadují od uchazečů o práci ručně psaný životopis, který se pak snaží grafologicky posuzovat). Rozbor písma může odhalit i např. zdravotní problémy, které se do písma mohou symptomaticky promítnout.
  • psychodiagnostika
  • personalistika
  • sebepoznání
  • partnerské vztahy
  • soudní praxe (tam se ale využívá spíše písmoznalectví, které se zabývá autorstvím a porovnáváním rukopisu)
Grafologie se má vysokou vypovídající schopnost především co se týče vitálního základu osobnosti, temperamentu a emocionálních reakcí. Do písma se také promítají tendence, které vypovídají o sociálním chování jednotlivce nebo míře jeho sebecitu. Grafologie se však nehodí k určování inteligence, pohlaví nebo věku pisatele.

Validita

Spolehlivost grafologických prací prověřovali psychologové Efrat Neter a Gershon Ben-Shakar z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Analyzovali 17 grafologických studií, v nichž bylo obsaženo přes 1200 textů, které zkoumalo 63 grafologů a 51 laiků. Podle výsledků metaanalytické studie z roku 1989 dosahovali grafologové nejpřesvědčivějších výsledků ve chvíli, kdy ve zkoumaném textu měli k dispozici životopisné údaje o pisatelích, v ostatních případech (například u opisovaných textů) byla úspěšnost rozboru podle písma mizivá.
Statistik Geoffrey Dean z Perthu v Austrálii v roce 1992 metaanalyzoval více než 200 grafologických studíí a došel k podobným závěrům jako Neter.
K podobným závěrům došli i další.[
Česká grafologická komora výsledky studií interpretuje tak, že při testování validity grafologie se ukázalo, že není možné testovat grafologii jako takovou (poněvadž ta zahrnuje mnoho různých přístupů a metod), ale vždy jen práci konkrétního grafologa, který používá určitý postup při rozboru.
„Hovořit o validitě rukopisu jako takové není správné,“ tvrdí psycholog Radvan Bahbouh. „Validitu hodnotíme vždy vzhledem k určitému kritériu. Písmo je například validní vzhledem k odhadu pohlaví, odhadu psychomotorického tempa či lability, není naopak příliš validní vzhledem k odhadu inteligence, hodnot, postojů či motivace.“

Historie a osobnosti

Starověká grafologie

Čínský filozof Konfucius varoval ve svých spisech před lidmi, jejichž písmo se klátí jako třtina ve větru.
Aristotelés zkoušel rozpoznat charakteristiku člověka podle jeho písma.
Historik Suetonius se na přelomu prvního a druhého století našeho letopočtu zabýval analýzou rukopisu římských císařů v díle, které je považováno za projev úpadku římského dějepisectví.[15]

Renesanční grafologie

K prvním novodobým vykladačům písma patřili Francoise Demelle (1609) a italský lékař Camilo Baldo (1622).

[Francouzská grafologie

Za zakladatele moderní grafologie je označován abbé Jean Hippolit Michon (1806-1881), Švýcar Ludwig Klages (1872-1956) a další.[5]. Dalšími významnými francouzkými grafology byli Edouard Hocquard (z hlediska teorie umění), J. B. Delestre (malíř, zabýval se fyziognomií a grafologií), Jules Crépieux Jamin (1859-1940, zdůrazňoval, že jednotlivé znaky písma lze vykládat pouze v kontextu celého písma), Jean-Charles Gille-Maisani, Jacquelin Peugeot (od roku 1982 prezidentka Francouzské grafologické společnosti (SFDG), řídí časopis Grafologie založený Michonem.
Ve dvacátém století se studiu grafologie věnoval i francouzský psycholog a autor prvních IQ testů Alfred Binet.

Německá a švýcarská grafologie

Německý grafologický směr se vymezoval vůči francouzským teoriím, které považoval za zastaralé. Klages formuloval tezi, že tentýž znak může mít u různých lidí různý význam, takže je písmo třeba analyzovat v kontextu (řečeno pozdějším termínem, holisticky).
Mezi zakladatele moderní grafologie je počítán švýcarský Němec Ludwig Klages (1872-1956).[5] První serióznější německé grafologické práce vytvořili Albrecht Erlenmeyer, Thierry Preyer a psychiatr Georg Meyer. Rudolf Pophal (1893-1966) vyvrátil některé Klagesovy definice. Carl Gross (1893-1944) a Robert Heiss (1903-1974) zdůrazňovali, že znaky nesou víceznačnější významy než jen binární. Bernhard Wittlich zjednodušil grafologické tabulky a vydal v roce 1961 knihu Grafologická praxe pro psychology, pedagogy a lékaře.
Německá grafologická společnost (DGG) existovala v letech 1897-1908. Od roku 1952 vychází časopis Angewandte Graphologie und Charakterkunde jako společný časopis čtyř grafologických společností.
Ve Švýcarsku nevznikla specifická grafologická škola, ale působilo zde několik významných grafologů. Kněz Johann Caspar Laveter (1741-1801) věnoval v roce 1777 grafologii velký prostor ve své knize o fyziognomii, Max Pulver (1889-1952) v roce 1931 zdůrazňoval roli nevědomí při procesu psaní. Švýcarská grafologická společnost (SGG) byla založena roku 1950, jejím prvním prezidentem byl Max Pulver, současným prezidentem je Edgar Haldimann.
Grafologii studoval i švýcarský psychoanalytik Carl Jung.

Česká a slovenská grafologie

Prvním významným průkopníkem grafologie v Čechách byl Josef A. Karas. Vedl grafologické rubriky v časopisech Světozor, Beseda lidu a Zlatá Praha a v roce 1896 v časopise Naše doba informoval o zahraniční odborné literatuře.
Dolfína Poppéová (rozená Popperová) byla znalkyní písma u zemského soudu ve Vídni, osobní grafoložkou císařovny Alžběty a v roce 1896 autorkou první české knihy o grafologii. Ve dvacátých letech 20. století napsal dvě knihy, jednu společné s D. Poppéovou, Adolf Zelinka. Grafologii definovali jako nauku k určení povahy, charakterů, zvyků a náklonností pisatele z vlastností jeho písma.
Robert Saudek (1880 Kolín nad Labem. 1935 Londýn) pocházel z židovskoněmecké rodiny a byl významným českým, anglickým i světovým grafologem. Odborné práce psal i česky a anglicky. Dalšími autory odborných knih byli Josef Kubelka, K. Laštovička a Vilém Schonfeld (nar. 1909), na Slovensku Michal Gaváč.
Od ledna 1935 vycházel v Československu německý grafologický časopis Písmo, za nímž stáli Otta Fanta a Vilém Schonfeld.

Metodika

Grafologie analyzuje mnoho znaků písma, které si normálně při jejich psaní neuvědomujeme. Velikost nebo sklon jsou nejnápadnější charakteristiky, ale nejsou jediné. Znaky písma rozdělujeme na tzv. komplexní – dojmové (k jejichž určení je třeba více zkušeností) a měřítelné – popsatelné (jejich určení je jednoznačnější).
Každý znak písma je v grafologii spojován s určitým okruhem psychologických významů, sám však nemůže být jednoznačným důkazem o nějaké konkrétní vlastnosti. (Na tomto zjednodušujícím přístupu jsou založeny tzv. „grafologické slabikáře.“) Kvalitní grafologický rozbor vychází z analýzy všech písemných znaků a jejich závěrečné syntézy.

Znaky rukopisu, které grafologie zkoumá

Komplexní dojmové znaky

Celkový písmový obraz
Pohyb a Forma
Fixace
Rytmus
Souladnost (Harmoničnost)
Individuálnost

Měřitelné a popsatelné znaky

Pravidelnost
Členitost
Rychlost
Vázání (Girlanda,Arkáda,Nitka,Úhel)
Velikost
Sklon
Šířka – těsnost
Délkové rozdíly
Převaha dolních – horních délek
Tlak
Tah
Ostrost – těstovitost
Spojitost – nespojitost
Plnost – hubenost
Zjednodušení – obohacení
Pravoběžnost – levoběžnost
Řádky
Diakritika
Okraje
Úvodní a koncové tahy
Podpis

] Velikost písma a jeho vztah k povaze člověka

Za normálně velké je považováno písmo o velikosti 2-3 mm, měřeno podle délky základních tahů ve středním pásmu ve shodě se sklonem písma. Vzdělanější lidé mají spíše menší písmo, lidé s nízkým vzděláním spíše větší. Velikost písma ukazuje zejména na míru autorova sebeprožívání a nemusí se nutně shodovat s mírou sebevědomí. Velké písmo (4 a více mm) patří autorovi, který intenzivně prožívá vše, co se týká jeho vlastní osoby, může být až sebestředný. Ukazuje hlavně na extravertní vlastnosti. Malé písmo (pod 2 mm) vypovídá o pisateli, že neklade velký důraz na svoji osobu, často je více soustředěný na objekt svého zájmu (např. vědecký pracovník) než na sebe. Pojí se více s introvertními vlastnostmi, pisatel se může podceňovat, avšak malé litery nemusí vždy znamenat nízké sebevědomí. Příliš velké písmo může být i kompenzací nízkého sebevědomí a přepjatého sebezdůrazňování.

Symbolika psací plochy

Vertikální členění psací plochy na tři zóny

Horní pásmo:
– nadindividuální vědomí
– duchovní oblast, etika, intelekt
– náboženská víra, fantazie, intuice
– aspirace
Střední pásmo:
– individuální vědomí
– sebevědomí, vědomá adaptabilita
– praktická činnost, sociální vztahy
řádka: práh vědomí
Dolní pásmo:
– nevědomí
– hmota, tělesnost
– pudovost, erotika

Vlevo – Vpravo

Vlevo: já, subjekt, duše, minulost, matka, původ
Vpravo: ty, objekt, svět, budoucnost, otec, dovršení

Co grafolog potřebuje vědět k vypracování rozboru?

Věk pisatele, jeho pohlaví, vzdělání, případně i profesi. Vliv na písmo má i to, zda je pisatel pravák či levák.

Etika

!!! Rozbor písma za účelem celkového popisu osobnosti by měl být prováděn vždy SE SOUHLASEM PISATELE !!!

Podklady pro rozbor

Pro celkový rozbor písma je důležitý dostatek podkladů. Platí zde „čím více, tím lépe“. Velikost rukopisu psaného pisatelem zhruba na 1 stránku formátu A4 obsahující pisatelův podpis. Pokud pisatel používá více druhů písem, měl by je v rukopise použít. Rukopis psaný na měkkém či tvrdém podkladu – záleží na volbě pisatele, psací náčiní si volí sám pisatel (propiska, tužka, fix, …). Rukopis by měl být psán v klidu, bez rušivých elementů. Jako doplňující podkladový materiál mohou sloužit poznámky pisatele, dopisy, vzkazy psané ve spěchu, nebo např. kresby. Vždy je ku prospěchu alespoň nastínit okolnosti, které působily za vzniku daného písemného projevu.
U malých dětí nebo u dětí, které ještě nemají zmechanizované písmo (např. v 1. nebo ve 2. třídě ZŠ), je lépe posuzovat jejich kresby a výtvarné projevy.

Argentokrát

26. 5. 2009
Policejní vyšetřovací metody
0 komentářů
Argentorát je jemný hliníkový prášek používaný v kriminalistice jako tzv. daktyloskopický prášek, sloužící pro zvýraznění (zviditelnění) daktyloskopických stop na místech trestných činů před jejich zajištěním na folii, lepicí pásku popřípadě zajištěním pomocí fotoaparátu.

Genetická daktyloskopie

26. 5. 2009
Policejní vyšetřovací metody
0 komentářů
Genetická daktyloskopie (anglicky DNA fingerprinting) je metoda forenzní chemie, která umožňuje díky unikátnosti genetického kódu každého z nás spolehlivě určit, zdali daný úsek DNA patří hledanému člověku. Velké množství našeho genomu sdílíme nejen se všemi ostatními lidmi, ale do značné míry i se šimpanzi. V roce 1985 potvrdil unikátnost každého z nás tým kolem Aleca Jeffreyse na Leicesterské universitě. Objevili, že určitá místa na DNA podléhají polymorfismu. Na základě tohoto zjištění Jeffreys vymyslel metody na izolaci a analýzu těchto částí lidské DNA. Polymorfismus důležitý pro genetickou daktyloskopii se nachází v junk-DNA. Tyto části se liší svou délkou a sekvencí. Některé sekvence se dokonce několikrát opakují. A právě po opakujících sekvencích forenzní analýza pátrá.

Metody genetické daktyloskopie

Analýzu DNA lze provést prakticky z každého typu lidské tkáně. I ze zdrojů, které jsou na DNA poměrně chudé – z kostí, nehtů, vlasů, šupinek kůže atd. Analytických metod, které se používají při porovnávání vzorků DNA, ať už v kriminalistice, nebo například v testech rodičovství, je celá řada a mnohdy se jejich použití prolíná a kombinuje. Nejpoužívanější metody jsou:

Polymerázová řetězová reakce

Polymerázová řetězová reakce (zkratka PCR) slouží k vytvoření až mnoha milionů exaktních kopií vzorového fragmentu DNA o maximální délce 10 tisíc nukleotidů (v některých případech bylo dosaženo délky až 40 tisíc), což umožňuje provést analýza DNA i z velmi malého vzorku.

Random-amplified polymorphic DNA

Random-amplified polymorphic DNA (zkratka RAPD) je méně přesná metoda, používaná občas jako předtest, pro svou nenáročnost a rychlost.

Short Tandem Repeat Polymorphism a Variable Number Tandem Repeats

Short Tandem Repeat Polymorphism (zkratka STRP) a Variable Number Tandem Repeats (zkratka VNTR ) jsou moderní, dnes nejpoužívanější metody jsou podobné metody RFLP, která však pracují s jinak získanými fragmenty DNA. 99% DNA mají všichni lidé společnou. V DNA se však vyskytují místa, která neslouží ke kódování genů, a která jsou tvořena opakováním krátkého motivu, jakéhosi „slova“, které tvoří mnohokrát opakovaný sled 2 – 4 nukleotidů, např. -CACG-CACG-CACG-. Říkáme jim tandemové repetice a v lidské DNA jich dnes známe více než 8 tisíc. Podoba těchto repetic a jejich délka je výrazně individuální. Je to způsobeno tím, že jejich mutace nemají pro člověka pravděpodobně žádný význam, jelikož nekódují žádnou genetickou informaci. Naproti tomu pokud by mutace postihla některý esenciální gen, pravděpodobně by tím zásadním způsobem poškodila správné fungování genu a možná i zabránila přežití takovéhoto jedince, což velmi efektivně odstraňuje podobné odchylky ze společnosti. Při testování se postupem, podobným tím, který je použit při RFLP (PCR, agarázový gel, Southern blot) určí, jak je vybraná tandemová repetice u daného člověka dlouhá, tedy kolika opakováními „slova“ je tvořena. Stejně se postupuje i u dalších repetic – celkem se jich obvykle zkoumá 15, pokud není potřeba vyšší počet. Přesnost výsledků této metody je, stejně jako u RFLP, blízká 100%.

Restriction Fragment Length Polymorphism

Restriction Fragment Length Polymorphism (zkratka RFLP) je klasická metoda zjišťování genetického profilu, která se již dnes nepoužívá tak často, jako dříve.

Příprava vzorku

Extrakce DNA

Molekulu DNA je nejprve nutné izolovat z buňky a očistit od případných nečistot (nejčastěji bílkovin, fenol a agarosa). K extrakci a purifikaci DNA, které musí předcházet izolaci jader pomocí centrifugace, se používá například guanidinhydrochlorid, obvykle ve směsi s dalšími látkami. Kontrola čistoty vzorku se měří pomocí spektrofotometrického měření v UV světle, při menším vzorku, nebo větší míře výskytu nečistot se přesnější určení koncentrace nukleové kyseliny dá zjistit z intenzity fluorescence emitované ethidiumbromidem.

Štípání a amplifikace DNA

Po vyextrahování vzorku DNA, je dalším krokem rozštěpení molekuly na jednotlivé malé fragmenty. V současnosti je známo přibližně 1500 restrikčních endonukleas, které dokáží rozeznat krátké sekvence nukleotidů (4, 6, 8) a podle rozeznané sekvence dokáží DNA v konkrétním místě rozštěpit. Jejich použití vede k fragmentaci DNA na díly, které jsou specifické pro každého člověka, jelikož přesné pořadí bází se u každého člověka, vyjma jednovaječných dvojčat, liší. Výsledkem je směs různě velikých úseků DNA. Pokud je DNA ve vzorku pro analýzu málo, tak je možné si dané úseky namnožit.

Separace fragmentů elektroforeticky

Ve chvíli, kdy máme DNA řádně rozštípanou a v dostatečném množství, musíme jednotlivé úseky DNA od sebe oddělit. K tomuto účelu se používá nejčastěji gelová elektroforéza na agarose. Směs se vlije k jednomu konci nádoby s tenkou vrstvou speciálního agarosního gelu – porézní, gelovité hmoty. Protože DNA má záporný náboj, postupuje v gelu k anodě (+). Ale protože různě velké kusy DNA postupují gelem různou rychlostí, dojde k rozdělení jednotlivých fragmentů DNA do tzv. DNA profilu.

Přesun fragmentů na nylonovou membránu

Protože se s agarosovým gelem se špatně pracuje, přenáší se DNA na nylonovou membránu. Tomuto procesu se říká Southern blot. Předtím ale musíme DNA oddělit na jednotlivá vlákna, což učiníme pomocí hydroxidu sodného. Poté se přiloží na gel nylonová membrána a vysaje z gelu rozpouštědlo. S rozpouštědlem se pohybují i fragmenty DNA, které se uchytí na membráně. Na závěr je nylonová membrána ozářena paprsky UV, které způsobí trvalé umístění fragmetů na membránu.

Přidání hybridizačních sond

Na membránu se poté nalije roztok s hybridizačními sondami – buď radioaktivně nebo fluorescenčně značených krátkými kousky jednovláknové DNA, které se spojí s DNA na membráně. Pomocí detergentů, případně neionizovaného formamidu se zabrání nespecifické vazbě sondy na nylon.

Vizualizace a identifikace

Na membránu je umístěn X-ray film. Sondy, které jsou nyní rozmístěny pouze v některých částech membrány, vyvolají expozici filmu v odpovídajících částech. Film je vyvolán a tím vzniká DNA fingerprint, složený z proužků různé tloušťky a různých rozestupů. Tato metoda (bod 5-7) se nazývá „Southern blot“ podle vynálezce Edwina Southerna.

Podobné metody

  • Podobné metody, které byly vyvinuty, se jmenují podobně jako Southern blot podle vynálezce Edwina Southerna. Konkrétně Northern blot (detekce RNA) a Western blot (imunologická detekce proteinů). Kromě toho existují ještě Slot blot a Dot blot. Ty se odlišují pravidelným tvarem naneseného vzorku sond (slot – protáhlý, pravidelný tvar, dot – kruhový, pravidelný tvar). Možností je také tzv. Revers blotting, během něhož je nejprve na membránu nafixována sonda a až poté hybridizovaná DNA ze zkoumaného vzorku.
  • Při testech rodičovství se též používají technologie, které porovnávají přímo mitochondriální DNA, která se dědí pouze od matky a je tudíž výborně prokazatelná. U mužských potomků se stejně tak porovnává chromozóm Y s otcovým.

Daktyloskopie

26. 5. 2009
Policejní vyšetřovací metody
0 komentářů
Daktyloskopie je založena na identifikaci drobných linií na bříšku prstu.
Získaný otisk prstu
Dermatoglyfika je nauka o kožních papilárních liniích na prstech, dlaních a ploskách nohou. Průběh těchto linií je pro jedince charakteristický a do jisté míry dědičný. Tato jedinečnost je v kriminalistice využívána pro identifikaci osob.
Kriminalistická daktyloskopie je velmi levná a poměrně spolehlivá metoda identifikace osob. Její pomocí se nejen hledají pachatelé, ale i identifikují neznámá těla. Daktyloskopické stopy zanechává člověk díky tomu, že dlaně jsou trvale jemně zpocené a tento pot zůstává na povrchu předmětů, které člověk uchopil, nebo na materiálech, kterých se dotkl nebo přidržel. Taková stopa se pak dá zviditelnit fyzikálními nebo chemickými metodami. Daktyloskopie zkoumá jakékoli změny v průběhu papilárních linií (tzv. markanty). Shoda otisku se potvrdí při shodě 10 až 15 markantů.
Naráží se však i na případy, kdy i daktyloskopie může označit nesprávného člověka, což se stalo například v případě atentátu na vlakové nádraží v Madridu. Částečně špatnou identifikaci omezují čtyři pojistky:
  1. Shoda otisků musí být potvrzena dalším hodnotitelem.
  2. Hodnotitel musí být spolehlivý a prověřený expert.
  3. Pro určení shody je potřeba velký počet identifikačních rysů.
  4. Obhájce obžalovaného si může vyžádat dodatečné posouzení shody otisků nezávislým expertem.

Postuláty daktyloskopie

Daktyloskopie se opírá o tři zákony, jejichž zjednodušená formulace zní takto:
  • na světě neexistují dva jedinci, kteří mají absolutně shodné obrazce papilárních linií,
  • obrazce papilárních linií jsou po celý život relativně neměnné,
  • obrazce papilárních linií jsou trvale neodstranitelné, pokud není odstraněna zárodečná vrstva pokožky.

Snímání otisků prstů

Nábojnice

Donedávna bylo technicky nemožné sejmout otisky prstů z vystřelené nábojnice. Při výstřelů dochází k takovému zvýšení teploty, že se otisk prakticky vypaří. Nová metoda pro zpětnou rekonstrukci otisku vznikla ve spolupráci britských kriminalistů z katedry chemie na University of Leicester a z kriminalistické laboratoře narthamponshirské policie. Princip této techniky vychází z toho, že kov nábojnice v místě dotyku s pokožkou resp. s potem po prudkém ohřevu nepatrně koroduje. Takto vyleptaný otisk lze odstranit pouze zbroušením nebo jinými invazivními prostředky, nikoliv prostým otřením jako u běžných otisků.

Kaskadérství

16. 10. 2008
Policejní vyšetřovací metody
0 komentářů
Původní význam slova:
V původním starším významu tohoto slova se jedná vlastně o artistu (cirkusového či varietního umělce), který předvádí kaskády (soustavy skoků, pádů, přemetů a dalších akrobatických prvků).
Novější význam slova:
Od této starší umělecké profese je odvozen novější (a dnes i patrně mnohem známější) význam tohoto slova, kdy slovy kaskadér a kaskadérství označujeme úzce specializovaného filmového či televizního herce, který zastupuje běžné herce v nebezpečných situacích, kdy by běžnému herci hrozil úraz nebo i smrt. Kaskadér běžné herce v těchto situacích zastupuje resp. dubluje (pracuje tedy jako dublér či dubl). Kaskadéři velmi často vystupují v dobroružných, válečných, historických, akčních či kriminálních filmech lehčí zábavné povahy, ale vyskytnout se mohou prakticky v jakémkoliv audiovizuálním díle.
Příklady kaskadérské činnosti:
Přenesený význam slova:
V hovorové mluvě títmto slovem někdy označujeme člověka, který se vůči svému okolí nechová v dané situaci zcela bezpečně (např. řidíč při ne zcela bezpečném řízení motorového vozidla apod.)

Interpol

21. 8. 2008
Policejní vyšetřovací metody
0 komentářů
Tento výraz (INTERPOL) můžeme občas zaslechnout i některých dílech KOBRY11. Tak jsem našla na netu pár informací O Interpolu, aby jste měli takovou představu čím se zabívá.
Interpol (z anglického International Criminal Police Organization) je mezinárodní policejní organizace sdružující demokratické i nedemokratické státy v rámci boje se všemi druhy trestné činnosti. Je založena na spolupráci všech států při pronásledování, vyhledávání a zatýkání pachatelů trestných činů.
OFICIÁLNÍ NÁZEV:
Oficiální název organizace se nejčastěji vyskytuje v anglické podobě ICPO – International Criminal Police Organization, dále pak v podobě francouzské či španělské OIPC – Organization Internationale de Police Criminelle, Organización Internacional de Policía Criminal.
HISTORIE:
Vznikla v roce 1923 ve Vídni z iniciativy vídeňského policejního ředitele dr. Johanna Schobera. Ve Vídni byla uložena kartotéka zločinců, která obsahovala záznamy z dob existence rakousko-uherské monarchie, a byla tedy ideálním podkladem pro centrální evidenci mezinárodních zločinců. Meziválečné Československo patřilo k zakládajícím členům Interpolu. V meziválečném období sídlila její centrála ve Vídni v současnosti je centrem Interpolu francouzský Lyon.

Stručně o organizaci

Mezinárodní organizace kriminální policie – Interpol je největší policejní organizací na světě a jako mezinárodní mezivládní organizace zabezpečuje policejní spolupráci v kriminálně-policejní oblasti mezi smluvními státy organizace. V současné době sdružuje Interpol 184 členských států.
Interpol získal statut stálého pozorovatele při OSN, který byl přijat hlasováním 51. Valného shromáždění OSN dne 15. 10. 1996 v New Yorku.
PRÁCE A ÚKOLY INTERPOLU:
Interpol funguje 24 hodin denně, 365 dní v roce. Ke své činnosti využívá čtyř oficiálních jazyků: angličtina, francouzština, španělština, arabština. Generální sekretariát Interpolu sídlí od roku 1989 ve francouzském Lyonu. Každá země staví činnost Národní ústředny Interpolu (NUI) na svých policistech. NUI plní důležitou úlohu kontaktního místa s Generálním sekretariátem, regionálními kancelářemi a dalšími členskými zeměmi dožadujících součinnost.
V souladu se Statutem Interpolu je hlavním úkolem zabezpečování spolupráce členských států v boji proti trestné činnosti při plném respektování priorit národního zákonodárství té či oné země a jejich závazků plynoucích z mezinárodních smluv.
Informace o mezinárodní organizaci kriminální policie Interpol poskytuje server Generálního sekretariátu Interpolu v anglickém, francouzském a španělském jazyce.
Hlavním účelem je zajistit, aby veškeré informace byly okamžitě přístupné všem členským státům organizace Interpol.
SYMBOLY:
Mezinárodní organizace kriminální policie – Interpol používá ke své reprezentaci dva základní symboly:
  • Logo organizace charakterizuje základní principy práce Interpol
  • Vlajku charakterizuje základní logo, rychlost spojení a mírové barvy
MADE VECUM:
Mezinárodní organizace kriminální policie – Interpol vydala publikaci nazvanou „Vade Mecum“ určenou pro vnitřní potřeby členských států, která obsahuje základní texty (Statut, Obecné předpisy, Finanční předpisy) stejně jako další dokumenty potřebné pro zajištění mezinárodní policejní spolupráce. Vade Mecum dále obsahuje pracovní dokumenty používané v každodenní práci, včetně podrobných instrukcí jak tyto dokumenty vyplňovat a používat.
Vade Mecum slouží také pro vyškolení nových důstojníků Národních ústředen Interpolu.
Cílem Vade Mecum je poskytnout asistenci ve všech směrech mezinárodní policejní spolupráce v rámci organizace Interpol.
Obsah publikace Vade Mecum se týká: organizace a administrace, základních dokumentů organizace Interpol, policejních informací a spolupráce, mezinárodních oběžníků – extradic, telekomunikační síťě Interpolu, obecných dokumentů.
SYSTÉM AFS:
Systém ASF je automatizovaný počítačový pátrací systém (ASF = Automated Search Facility), pomocí kterého může každá ústředna členského státu Interpolu získat informace z mezinárodních databází elektronickou formou ve velice krátkém reálném čase. Tímto způsobem lze na základě různě zadávaných kritérií vytěžovat například databáze osob nebo odcizených motorových vozidel.
Lustrace v ASF jsou prováděny automaticky, přímo z pracovišť Národních ústředen Interpolu, a podle předem stanovených kritérií.
Lustraci v systému ASF lze provádět pouze na základě dožádání orgánů státní moci. V žádném případě však systém nelze využívat pro potřeby soukromých osob (lustrace vozidel zakoupených v zahraničí apod.)