Rubrika: Policejní vyšetřovací metody

GSG9

2. 8. 2009
Policejní vyšetřovací metody
0 komentářů
GSG9 (Grenzschutzgruppe 9 – Hraničářská skupina 9) je německá protiteroristická jednotka.

Specifikace

Jedná se o policejní jednotku, pověřenou bojem s terotismem na území celého Německa. Jednotka je tedy spolkového charakteru. (Zemské zásahové jednotky SEK nejsou jednotkami protiteroristickými)

Historie

Vznik jednotky

Jednotka vznikla po blamáži německé policie na Olympijských hrách v Mnichově roku 1972. Později však mezinárodní dohody nedovolily zásah policejní jednotky mimo území vlastního státu a proto byla zformována KSK Bundeswehru.

Zásahy

Asi nejznámější akcí byla akce na záchranu rukojmí z uneseného letadla Lufthansy v somálském hlavním městě Mogadišu. Při této operaci bylo zajímavé nasazení zábleskových granátů poskytnutých britskou SAS.

Výzbroj

Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech

30. 7. 2009
Policejní vyšetřovací metody
0 komentářů
Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech je třetí pilíř Evropské unie, zaměřuje se na justiční spolupráci mezi členskými státy Evropské unie. Do systému evropského práva byl zaveden Maastrichtskou smlouvou, do té doby měly podobné formy spolupráce v rámci Evropského společenství charakter standardních mezinárodních smluv. Rozhodnutí jsou přijímána Radou Evropské unie na základě jednomyslnosti.

Oblasti spolupráce ve třetím pilíři

Původně byly do třetího pilíře zahrnuty i oblasti související s překračováním vnitřních hranic EU, vízové a azylové politiky a soudní spolupráce v občanskoprávních věcech, v roce 1999 byly tyto agendy Amsterdamskou smlouvou přesunuty do oblasti prvního pilíře.
Nástroje pro realizaci cílů třetího pilíře:
  • spolupráce ministerstev, soudních, policejních a celních orgánů
  • usnadnění vydávání trestně stíhaných nebo odsouzených osob do zahraničí („evropský zatýkací rozkaz„)
  • harmonizace právních předpisů
  • shromažďování, zpracování výměna informací

Důležité instituce

Europol – evropský policejní úřad, specializuje se na potírání přeshraniční organizované kriminality
Eurojust – zabezpečuje koordinaci mezi justičními orgány v případě trestního stíhání ve více zemích EU současně
OLAF – evropský úřad pro potírání podvodných jednání
Politika Evropské unie – „Tři pilíře„
Zahraniční politika:
Bezpečnostní politika:

Balistika

26. 7. 2009
Policejní vyšetřovací metody
0 komentářů
Balistika je věda o pohybu střely. Svoje začátky má ve starověku. Za zakladatele teoretické balistiky je pokládán švýcarský matematik a fyzik Leonard Euler (1707 – 1783).

V průběhu dlouhých let a vlivem všeobecného vědeckotechnického pokroku vznikla speciální odvětví:

• balistika vnitřní – studuje dynamické a chemické jevy probíhající při výstřelu uvnitř hlavně,

• balistika přechodová – popisuje děje probíhající před ústím hlavně ovlivněné vytékajícími prachovými plyny,

• balistika vnější – zabývá se letem střely ve vzduchu nebo vzduchoprázdnu,

• balistika terminální – zkoumá děje při pohybu střely v prostředí, do kterého přestoupila ze vzduchu. Patří sem balistika ranivá a biobalistika, které zkoumají otázky účinků střel na tělo

člověka nebo zvěře.
Kriminalistická balistika

Kriminalistická balistika je samostatná vědní disciplína, která studuje metody a prostředky vyhledávání a zkoumání střelných zbraní, střeliva, jejich součástí, stop střelby a zkoumání otázek balistiky z hlediska potřeb kriminalistiky.
Základy kriminalistické balistiky byly položeny v první čtvrtině tohoto století ve Spojených státech amerických.

Hlavní úkoly kriminalistické balistické praxe

1. vyhledávání a zajišťování stop způsobených střelbou, střelných zbraní, střeliva, nebo součástí zbraní a střeliva pro účely trestního řízení
– je prováděno zpravidla v rámci ohledání místa činu, při domovní nebo osobní

prohlídce, případně v souvislosti s prohlídkou a pitvou mrtvoly;

2. zjišťování stanoviště střelce, vzdálenosti střelby, dráhy střely a určení typu střelné zbraně podle stop způsobených střelbou
– provádí se jednak při ohledání místa činu, jednak při kriminalistické expertize;

3. určování skupinové příslušnosti a individuální identifikace střelné zbraně podle vystřelených střel a nábojnic, což je založeno na obecných zásadách kriminalistické identifikace
– je zpravidla stěžejním bodem balistické expertizy;

4. zkoumání zbraní, střeliva a jejich součástí
– vychází především z konstrukce zbraní a střeliva a má význam

při řešení celé řady otázek, například posouzení, zda se jedná o střelnou zbraň ve smyslu zákona, zda je způsobilá ke střelbě, určení původu a doby výroby atd.

Některé z hlavních úkolů (zejména zajišťování věcí a stop) provádí v určitých fázích trestního řízení policejní orgán nebo orgán činný v trestním řízení.
V okamžiku, kdy v průběhu trestního řízení vznikne potřeba posouzení ve smyslu § 105 odst.1 trestního řádu, kde se předpokládá vyšší míry odborných znalostí, přibírá se znalec z oboru kriminalistické balistiky a formou usnesení se nařizuje balistická expertiza.
Kriminalistická balistická expertiza je postavena především na poznatcích fyziky, mechaniky, balistiky, obecné kriminalistické trasologie a mechanoskopie, konstrukci zbraní a střeliva nevyjímaje. Používá matematicko-analytický a geometrický aparát a speciální kriminalistické metody včetně pozorování, měření, popisování, srovnávání a experimentování.
Systém

odborné přípravy expertů

Odborné stáže expertů-balistiků jsou v Kriminalistickém ústavu Praha

od roku 1994 realizovány formou třítýdenních cyklů v celkovém rozsahu 14 týdnů. Tuto formu si vyžádala celková situace v nárůstu požadavků na kriminalistickou balistickou expertizu a nutnost zvyšovat odborné znalosti expertů.

Zaměření stáže nového pracovníka v oboru se člení do následujících okruhů:
5. samostudium domácí i zahraniční odborné literatury,
6. metody a postupy zkoumání v kriminalistické balistice,
7. měření a experimentální metody,
8. individuální identifikace zbraní podle stop na střelách a nábojnicích,
9. určování vzdálenosti střelby a postavení střelce,
10. účinky zbraní a střeliva, ranivost,
11. zpracování odborného vyjádření a znaleckého posudku,
12. výpočetní technika v kriminalistické balistice.

Je možná i příprava odborných čtyřtýdenních stáží k atestaci vyššího stupně pro zkušené experty s orientací na nové metody expertizní činnosti, na typování zbraní podle stop na nábojnicích a střelách, na práci s odbornými informacemi v databázích, na grafické aplikace na PC a balistické výpočty na PC.

Rukojmí

22. 7. 2009
Policejní vyšetřovací metody
0 komentářů

Rukojmí

Nácvik speciálních jednotek, situace s rukojmím
Rukojmí je osoba, nezákonně proti své vůli zadržovaná jinou osobou.

Původ slova

Původ slova lze hledat ve slově rukojemství, což je starší výraz pro ručení. Slovo rukojmí se skloňuje dle vzoru stavení, častá chyba „mám rukojmího“.

Důvody zadržování rukojmí

Aspekty chování rukojmí

  • někdy dochází k tomu, že se rukojmí snaží únoscům vnucovat, tyto osoby bývají často popraveny jako první
  • Stockholmský syndrom – situace, kdy rukojmí začne pociťovat ke svým únoscům sympatie a jakýsi kladný vztah. Může jím být postižen například i vyjednavač, či odstřelovač bezpečnostních sil, který s únosci jedná.
  • strach – jeho nebezpečí zde spočívá v tom, že rukojmí může panikařit a podrážděním únosců ohrozit sebe, či jiné rukojmí.

příklady zadržení rukojmí v 20. století

Související články

Písmoznalectví

13. 7. 2009
Policejní vyšetřovací metody
0 komentářů
Písmoznalectví je jedním ze znaleckých oborů, který umožňuje individuální identifikaci osoby, a to podle jejího písemného projevu. Předmětem zkoumání jsou jak sporné podpisy, tak celé písemné projevy. Závěry písmoznaleckého zkoumání jsou využívány jako důkazy v trestním i občanskoprávním řízení.
Písmoznalectví se často zaměňuje s oborem, který také zkoumá rukopis, a to s grafologií. Mezi těmito dvěma obory je však značný rozdíl – zjednodušeně řečeno písmoznalectví zjišťuje, kdo co napsal, zatímco grafologie se zajímá o to, jaký je ten, kdo něco napsal. Grafologie se někdy též nazývá „psychologie písma“.
Na rozdíl od grafologie je písmoznalectví disciplínou forenzní. Pro důkazní potřeby řízení v případě potřeby ztotožnění pisatele tedy nelze místo písmoznalce přibrat grafologa. Písmoznalec i grafolog ve svém zkoumání vychází ze zcela odlišných premis a při zkoumání uplatňuje rozdílné metody a postupy.
Písmoznalectví se dělí na dvě odvětví – ruční písmo a písmo psacích strojů.

Policista

5. 7. 2009
Policejní vyšetřovací metody
0 komentářů
Policista v německém Hamburku
Policista je příslušník policie. Základní úlohou policisty je ochrana veřejného pořádku, předcházení kriminalitě, odhalování a vyšetřování trestné činnosti a přestupků.
Policisté většinou chodí v uniformě a jsou označeni hodnostmi (např. poručík, major apod.) a funkcemi (např. dopravní policista, policejní psovod aj).
Základní činnosti policisty jsou:
  • Hlídková služba – základní forma výkonu služby – policisté formou pěších nebo motorizovaných hlídek zajišťují ochranu veřejného pořádku, předcházejí kriminalitě, odhalují a vyšetřují trestné činy
  • Obchůzková služba – zajišťuje každodenní a bezprostřední kontakt s veřejností ve svěřených okrscích. Služba je zaměřena na prevenci kriminality a dopravní nehodovosti.
  • Dozorčí služba – zabezpečuje příjem oznámení na odděleních policie. Po přijetí oznámení zabezpečuje a organizuje prošetření oznámených skutečností.
  • Kriminální služba – zajišťuje odhalování kriminálních zločinů a trestné činnosti
  • Pořádková služba – zajišťuje veřejný pořádek, brání lidovým rebeliím, ochraňuje vládu, resp. politický systém jako celek

Související články

Posmrtná ztuhlost

20. 6. 2009
Policejní vyšetřovací metody
0 komentářů
Posmrtná ztuhlost (rigor mortis) je označení pro změny, ke kterým dochází v mrtvém těle krátce po smrti. Tyto změny mají chemický původ – jejich primární příčinou je vyčerpání zásob ATP a únik vápenatých kationtů ze sarkoplazmatického retikula). Výsledkem je nejprve ochabnutí a posléze ztuhnutí svalů, ke kterému dochází po 1-6 hodinách, plně vyvinutý pak rigor mortis bývá až po 12-36 hodinách po smrti. Obvykle nastupuje nejdříve v obličejové části. Posmrtná ztuhlost je patrná při zevní prohlídce, kdy končetiny již nelze ohýbat v kloubech. K „násilnému rozrušení“ ztuhlosti dojde většinou při manipulaci s tělem. Stane-li se tak 6-8 hodin po smrti, ztuhlost se již neobjeví. Při rozrušení do 6 hodin po smrti se může ještě vyvinout, ale ne už v takové intenzitě.
Rychlost nástupu posmrtné ztuhlosti závisí na teplotě, nízká teplota jej zpomaluje, vyšší zrychluje.
V důsledku především autolytických a hnilobných změn ztuhlost začne pomíjet asi za 2 dny a obvykle za 3-4 dny zmizí úplně. Při teplotách kolem 20 stupňů Celsia začíná pomíjet asi za 36-48 hodin po smrti. Při nižších teplotách naopak může trvat více dnů i týdnů. Při vysokých teplotách kolem 30-40 stupňů Celsia začíná posmrtná ztuhlost už asi za 30 minut po smrti, je plně vyznačena již za 2 hodiny a rychleji také mizí.
Posmrtná ztuhlost je jednou z jistých známek smrti, lze podle ní odhadovat dobu smrti a je tedy předmětem zájmu mj. soudních lékařů.

Vražda

16. 6. 2009
Policejní vyšetřovací metody
0 komentářů
V právu se vraždou rozumí zločin spáchaný člověkem na jiné lidské bytosti, jenž způsobí smrt bez právního ospravedlnění (resp. v širším pojetí bez morálního ospravedlnění) a je vykonán s úmyslem zabít. Ve většině zemí se jedná o nejzávažnější zločin a bývá trestán nejvyššími dostupnými tresty.
Člověk, který vraždí, se nazývá vrah, zavražděný pak oběť. Vražda může být provedená v afektu anebo naplánovaná. Výzkumem chování vrahů, motivů k vraždám vedoucím a dalšími pojmy s vraždou spojenými se z psychologického hlediska zabývá forenzní (soudní) psychologie.

Právní analýza vraždy

V obecném (římském, kontinentálním) právu je vražda definována jako: 1. protizákonné 2. zabití 3. jiného člověka 4. se stavem mysli známým jako „zlý úmysl“.
První tři elementy jsou relativně přímočaré. Ovšem koncept „zlého úmyslu“ je složitější, protože nemusí nutně znamenat předběžnou úvahu. Jako formy „zlého úmyslu“ se rozlišují následující stavy mysli: (i) úmysl zabít, (ii) úmysl způsobit vážnou tělesnou újmu blízkou smrti, (iii) naprostá lhostejnost vůči neopodstatněně vysokému riziku pro život člověka, nebo (iv) úmysl spáchat nebezpečný zločin (doktrína „zločin-vražda“).
U stavu mysli (i), tedy úmyslu zabít, se uplatňuje pravidlo smrtící zbraně. Tedy pokud obviněný úmyslně použije smrtící zbraň nebo nástroj proti oběti, toto použití zakládá hypotézu úmyslu zabít. Příkladem smrtící zbraně nebo nástroje je střelná zbraň, nůž, ale i automobil, pokud je úmyslně použit ke sražení oběti.
U stavu mysli (iii), …, musí zabití vzejít od takového jednání obviněného, které zahrnuje naprostou lhostejnost k lidskému životu a vědomou nedbalost ohledně bezdůvodného rizika smrti nebo vážného zranění. Příkladem je zákon z Kalifornie z roku 2007, kdy je osoba obviněna z vraždy druhého stupně tehdy, pokud zabije jiného v případě, že řídí motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, drog nebo jiných kontrolovaných látek.
U stavu mysli (iv), doktríny zločin-vražda, musí být spáchaný zločin principiálně nebezpečným zločinem, například vloupání, žhářství, znásilnění, loupež nebo únos. Důležité je, že „podkladový“ zločin nemůže být méně závažným skutkem, jako je například napadení, jinak by všechna kriminální zabití byla vraždou, protože všechna kriminální zabití jsou zločinem.

Kontroverze

Ve světě existují v mnoha ohledech odlišné právní a morální systémy. Proto existují i spory o tom, které činy jsou vraždou. Namříklad interrupce je v právních systémech (a morálních učeních jednotlivých církví či filosofických systémech) různých států klasifikována různě – od mimořádně odpudivé vraždy po nezávadné jednání. Problém prochází i napříč státy a mění se i s časem. Řada odpůrců interrupcí považuje z morálního hlediska interrupci za vraždu, ačkoliv právní systémy jejich států ji jako vraždu nedefinují (a naopak).
Podobným problém je např. s kvalifikací euthanasie nebo udělováním trestu smrti za některé činy. Například trest smrti za odpadlictví od islámu, kodifikovaný v islámském právu Šaría je často kritizován. Stejně byly v minulosti v Evropě trestány i některé hereze, v mnoha státech také dodnes vlastizrada. Podstatou problému není obvykle zpochybnění definice vraždy, ale spory a nejasnosti ohledně definice člověka (například kdy se plod stává člověkem, jsou li lidmi některá etnika nebo příslušníci jiných náboženství) a co je z morálního a právního hlediska náplní slova „oprávněné“ (je-li hlásání některých názorů hrdelním zločinem).

Terminologie

Vícenásobný vrah je vrah, který má více obětí. Termín je často zaměňován s pojem sériová vražda, která je však pouze jedním druhem vícenásobné vraždy. Stále dochází k především empirickému výzkumu, který přináší nové poznatky o páchaných zločinech a také jejich nové definice.
V současné době rozeznává Forenzní psychologie tři druhy vícenásobných vrahů:
  • Masový vrah (mass murder) – zabije více obětí na jedno místě v jednom nepřetržitém časovém úseku. Příkladem mohou být sebevražední atentátníci.
  • Vrah na vražedné vlně (spree murder) – zločiny páchá v jednom spojitém (většinou krátkém) časovém intervalu a v určité lokalitě. Místa činů jsou se však něčím liší. Příznačné je náhlé ukončení vražd, vrah se sám od sebe zastaví (vražedná vlna sama od sebe „vyšumí“).
  • Sériový vrah (serial killer) – vraždí na různých místech v různých časových intervalech. Každý zločin je samostatným dílem a může být aktivní i po velmi dlouhou dobu (sám od sebe s vražděním nepřestane).
Justiční vražda – vražda spáchaná za pomoci soudního systému, zpravidla úmyslným vynesením rozsudku smrti v případě nevinného (resp. člověka, který se nedopustil zločinu, za nějž přísluší trest smrti)

Konkrétní právní systémy

Rakouský trestní zákon (1852-1950)

Rakouský trestní zákon z roku 1852 (platný na našem území do r. 1950), rozlišoval čtyři druhy vražd (§ 135); tyto druhy vražd se v běžném jazyce užívají stále:
  1. Vražda úkladná, jež se děje jedem nebo jinak potměšilým způsobem.
  2. Vražda loupežná, která se páše v obmyslu, převésti na se cizí věc movitou násilnostmi proti osobě.
  3. Vražda zjednaná, k níž někdo byl najat, nebo jiným způsobem od osoby třetí pohnut.
  4. Vražda prostá, která nepatří k žádnému zde uvedenému těžkému druhu.

Vražda v kanonickém právu

Vraždá je trestná i podle norem kanonického práva (kán. 1397). Zvláštní tresty jsou stanoveny za vraždu papeže a biskupa (kán. 1370). V Kodexu kanonického práva je ustanovení o vraždě spojeno s ustanovením o interrupci. Podle kán. 1090 je překážkou manželství vražda nebo účast na vraždě předcházejícího manžela osoby, s níž chce pachatel uzavřít manželství.

Vícenásobná nebo hromadná vražda

Provádění vražd v masovém měřítku (ať už orgnaizované nebo neorganizované) obvykle označujeme slovem vraždění.

Pitva

10. 6. 2009
Policejní vyšetřovací metody
0 komentářů

Obraz Anatomie doktora Tulpa od Rembrandta znázorňující přednášku Nicholaese Tulpa
Pitva je druh medicínského nebo veterinárního úkonu, při kterém odborný specialista rozděluje na části mrtvé tělo. Cílem pitvy je určit příčinu smrti daného člověka či zvířete nebo pochopit tvar a funkci jednotlivých orgánů a soustav. Pitvy se používá i při výuce mediků, doktorů a zemědělských specialistů. Některé náboženské skupiny však razantně vystupují proti pitvě. Místnost, kde se pitvá, se nazývá pitevna, člověk, který pitvá, je patolog. Historicky první pitva lidského těla byla uskutečněna roku 1275.

Patologie

7. 6. 2009
Policejní vyšetřovací metody
0 komentářů


Nádoby s mrtvými plody
Patologie je věda zabývající se studiem a diagnostikou nemocí, chorob a abnormálních reakcí organizmu pomocí vyšetření orgánů, tkání, buněk, tělních tekutin a celých těl. Tento termín zahrnuje také obecnou patologii, která se zabývá studiem chorobných procesů.
Podle objektu studia ji dělíme na klasickou (v lékařství dnes spíše patologickou anatomii a molekulární biologii) patologii, psychopatologii, veterinární patologii a fytopatologii.
Lékařská patologie se dělí na dvě hlavní větve, anatomickou patologii a klinickou patologii.

Historie


Historie experimentální i lékařské patologie začíná s nejranějším využitím vědeckých metod v lékařství na Blízkém východě během zlatého věku islámu a v západní Evropě během italské renesance. Prvním lékařem, o kterém je známo, že provedl posmrtnou pitvu, byl arabský lékař Avenzoar (1091-1161). Rudolf Virchow (1821-1902) je všeobecně považován za otce mikroskopické patologie. Většina raných patologů se zabývala také lékařstvím a chirurgií.

Obecná patologie

Obecná patologie, také nazývaná experimentální nebo teoretická patologie, je obsáhlý a komplexní vědní obor, který si klade za úkol porozumět mechanismům poškození buněk a tkání a způsobům, jakým tělo reaguje na poškození a napravuje ho. Oblasti studia zahrnují přizpůsobení se poškození, nekrózy, záněty, hojení zranění a nádorová onemocnění. Tvoří základ patologie, využití znalostí k diagnóze lidských a zvířecích nemocí.
Název „obecná patologie“ se používá také jako označení pro současné vykonávání jak anatomické, tak klinické patologie.

Patologie jako lékařský obor

Patologové jsou lékaři, kteří diagnostikují a popisují nemoci žijících pacientů pomocí biopsie a vyšetření tělních tekutin. Valnou většinu diagnóz rakoviny potvrzují patologové. Mohou také provádět pitvy k určení příčiny smrti. Patologie je jeden z hlavních oborů lékařského vzdělání a mnoho patologů také vyučuje na lékařských fakultách. I když lékařská praxe patologie vychází z tradic patologická fyziologie, většina moderních patologů se vlastním výzkumem nezabývá.
Patologie je jedinečná lékařská specializace, protože patolog obvykle nevidí přímo pacienta, ale funguje spíše jako poradce ostatních lékařů (mezi patology nazývaných často „kliničtí lékaři“).

Anatomická patologie

Anatomická patologie je lékařský obor zabývající se diagnózou nemocí založenou na makroskopickém, mikroskopickém a molekulárním vyšetření orgánů, tkání a celých těl. Anatomický patolog komunikuje s lékařem, s pacienty se obvykle nesetkává.
Anatomická patologie se dále dělí na podobory, mezi nejdůležitější patří chirurgická patologie, cytopatologie a soudní patologie.
Anatomická patologie je jedna ze dvou větví patologie (druhou je klinická patologie zabývající se diagnózou nemocí podle laboratorní analýzy tělních tekutin). Patologové se často zabývají jak anatomickou, tak klinickou patologií, souhrnně nazývanými obecná patologie. Podobný obor existuje i ve veterinární patologii.

Klinická patologie

Klinická patologie je obor zabývající se diagnózou nemocí založenou na laboratorní analýze tělních tekutin jako je krev nebo moč, přičemž využívá nástrojů chemie, mikrobiologie, hematologie a molekulární patologie. Kliničtí patologové úzce spolupracují s medicínskými laboratořemi, které provádí většinu vyšetření a vystavují většinu laboratorních zpráv.
Klinická patologie se dělí na podobory, mezi nejdůležitější patří klinická chemie, klinická hematologie/krevní banky a klinická mikrobiologie.
Klinická patologie je jedna ze dvou větví patologie (druhou je anatomická patologie). Patologové se často zabývají jak anatomickou, tak klinickou patologií, souhrnně nazývanými obecná patologie. Podobný obor existuje i ve veterinární patologii.

Veterinární patologie

Veterinární patolog je zvěrolékař, který se specializuje na diagnostiku nemocí podle vyšetření zvířecích tkání a tělních tekutin. Stejně jako lékařská patologie se veterinární patologie rozděluje do dvou větví, anatomické a klinické patologie. Veterinární patologové se významně podílí na procesu vývoje léků.

Fytopatologie

Fytopatologie (patologie rostlin) je vědecké studium chorob rostlin způsobených patogeny (infekčními chorobami) a podmínkami životního prostředí (fyzikálními faktory). Mezi organismy, které způsobují infekční choroby, patří houby, oomycety, bakterie, viry, viroidy, organismy podobné virům, fytoplasmy, prvoci, hlístice a parazitické rostliny. Nepatří sem hmyz, roztoči, obratlovci a další škůdci, kteří rostliny poškozují konzumací rostlinných těl. Patologie rostlin zahrnuje také studium identifikace, etiologie, cyklu nemoci, ekonomických dopadů, epidemiologie, způsobu, jakým choroby rostlin ovlivňují člověka a zvířata, genetika patosystémů a management rostlinných chorob.
Fytopatologie je hlavní vědou v ochraně rostlin.
Příbuznými obory jsou virologie, mykologie, bakteriologie, mikrobiologie, šlechtění rostlin, genetika, fyziologie a další.