Rubrika: Kniha povídek 11. díl

Pokusní králíci 3/6

Ve firmě Danken……. Ředitel Frank Danken si k sobě povolal své poskoky – Alberta a Marka.
DANKEN: “ Jak to dopadlo s lékaříčkem?“
ALBERT: “ Dostal pěkných zásahů, jak jste si přál.“
MARK: “ Nasedl do svého auta a ujížděl pryč. Viděli jsme ho, jak odbočuje k dálniční policii.“
DANKEN: “ Jestli dostal pořádné rány tak fízlům nemohl nic říct. A ještě se musíme postarat o toho novináře.“
ALBERT: “ Taky ho máme zničit jako Hansena?“
DANKEN: “ Toho podám sám osobně.“

Na služebně……. Lidi z technického pomalu končili, už měli veškeré stopy zajištěny. Odtahová služba nakládala Hansenovo auto na odtahový vůz, aby se na něj mohl Hartmut podívat pěkně z blízka. Když vínová Octavia a BMW přijeli na parkoviště dálniční policie, když vycházel ze služebny Hartmut. Tina hned vnutila Hartmutovi Hansenův notebook. Pak komisařové zašli za šéfkou do její kanceláře.
ŠÉFKA: “ Jak jste postoupili?“
SEMIR: “ Víc jak k názvu léku, co způsobuje smrt, jsme se moc nedostali.“
ŠÉFKA: “ Přece si dělal Hansen nějaké podklady.“
TINA: “ Ty právě teď hledáme, kde jsou. Jinak si pečlivě schovával novinové ústřižky.“ Předala šéfové šanon, ve kterém si šéfka listovala.
TOM: “ Mluvili jsme s tím novinářem, který psal ty články. Byl dost hovorný.“
ŠÉFKA: “ To se divím. Novináři moc hovorní nejsou.“
SEMIR: “ Máme taky ještě typ na jednu farmaceutickou firmu Danken.“
ŠÉFKA: “ Tak se jí podívejte na zoubek.“
TINA: “ Ještě byste měla vědět, že se Hansen z firmy Danken už jednou sešel, aby stáhli lék z prodeje.“
ŠÉFKA: “ Je mi jasné, co po firmě chtěl Hansen. A měl dneska ráno s ním schůzku.“ Komisařové odešli z kanceláře a zamířili rovnou za Andreou.
SEMIR: “ Andreo, můžeš nám něco zjistit?“
ANDREA: “ A copak to je?“
TOM: “ Potřebujeme nějaké informace o firmě Danken.“
ANDREA: “ Dobře. A Hote s Bonrátem vám přivezly nahrávky z benzínek.“ Všichni tři odešli za Hotem a Bonrátem, kde právě přinesly záznamy z kamer od benzínových pump.
HOTE: “ Ještě to není všechno. Ještě pár jich máme v autě.“
SEMIR: “ Není toho nějak hodně?“
HOTE: “ My za to nemůžeme, to nám dali sami od sebe.“ Odešli pro další nahrávky.
SEMIR: “ Tak já dojdu pro nějaké to občerstvení.“ Odešel z místnosti.
TOM: “ Miláčku, ty můžeš…….“ Objal Tinu kolem pasu. „Navštívit tu tvou kamarádku.“
TINA: “ Myslíš Terku?“
TOM: “ Přesně tu. Udělejte si pěkný dámský večer. Třeba ti poví, jak to všechno dopadlo.“
TINA: “ Vyřídím, že pozdravuješ.“ Dali si velký polibek. „Krásný večer přeju.“ Dala Tomovi pusu na rty a odešla z místnosti.
V malé hospůdce……. Tina s Terkou si šli ven popovídat o starých časech. Usadili se v jedné malé hospůdce v centru města.
TINA: “ Terí, chtěla bych se tě na něco zeptat. Jestli nechceš o tom mluvit, pochopím to, už je to hodně let…….“
TERKA: “ Trochu jsem čekala, že se na to zeptáš. Museli jsme se s mamkou odstěhovat za tetou ze dne na den do Čech, abychom se před ním ukryly. Přítel byl zatčen, několik let strávil na odvykačce a pak byl přemístěn do basy. Před několika měsíci nám oznámili, že zemřel na následky zranění, které si uvodil při jedné rvačce vězňů.“
TINA: “ To jste si museli pořádně oddychnout.“
TERKA: “ To ano, obzvlášť mamka. Obrátíme list. A co děláš vlastně ty, máš někoho?
TINA: “ Pracuji u dálniční policie, a jestli ti stačí na vysvětlení toto.“ Ukázala Terce svůj svatební prstýnek.
TERKA: “ Tak ty jsi do toho praštila. A kdo pak je ten tvůj amant?“
TINA: “ Je to kolega z naší služebny. A co ty a tvůj Ondra?“
TERKA: “ Budeme spolu skoro dva roky. Samozřejmě, že už taky myslel na rodinu i na svatbu.“
TINA: “ Myslela jsem, že půjde s tebou.“
TERKA: “ Nechtěl poslouchat holčičí řeči a tak zůstal v hotelu. Pak pro mě přijde.“
Ještě tak dvě hodinky spolu pokecaly. Tina šla s Terkou a Ondrou k jejich hotelu, kde měla zaparkované vozidlo. Zde se rozloučili a jejich cesty se rozešli.
Ráno na služebně……. Tom se Semirem strávili celou noc na služebně. Semir a Tom spali ve své kanceláři. Tina s Andreou se potkali před služebnou, společně vešli na služebnu a viděli své drahé polovičky, jak si krásně spinkají ve své kanceláři. Tina s Andreou udělali kafe pro své miláčky. Každá si vzala jeden hrneček s kafem a odešli do Semirovi a Tomovi kanceláře. Hrnečky postavili každá před svého manžela a Tina ještě položila na stůl talíř s domácím štúdlem, který Tom má hrozně rád. Tina políbila Toma na tvář, jako to udělala i Andrea.
TINA: “ Dobré ráno, ty moje Šípková Růženko.“ Řekla tišším hlasem.
SEMIR: “ Nerušit, dneska mám hodinu klavíru.“ Andrea se podívala na Tinu, která byla zvyklá na tyto jejich průpovídky.
TOM: “ Tady něco krásné voní.“ Probudil se a koukl se, co to tak voní. „A kolik je vlastně hodin.“
TINA: “ Bude skoro devět.“ To už se probral i Semir.
SEMIR: “ Tino, ty si pekla?“ To už se Semir s Tomem cpali štrúdlem.
TINA: “ Pekla. K snídani přijde vhod.“
ANDREA: “ Jak dopadlo vaše večerní promítání?“
TOM: “ Bylo úspěšné.“ To už Andrea běžela zvednout telefon k sobě na stůl. Nic důležitého nebylo, byl to omyl. Tina se usadila v Tomově klíně.
SEMIR: “ A jak dopadlo tvoje rande s kamarádkou?“
TINA: “ Dobře. Probrali jsme všechno možné.“ To už byl Tinin štrúdl snězený.
TOM: “ A víš, to dopadlo s jejich otčímem?“
TINA: “ Před několika měsíci zemřel v base. Trochu se připletl do rvačky.“
SEMIR: “ Když měli takové kruté období, to se jim ulevilo.“
TINA: “ Terčině matce nejvíc.“
TOM: “ Hlavně, že už mají klid.“ To už se do kanceláře vrátila i Andrea.
ANDREA: “ O něco jsem přišla?“
SEMIR: „Vůbec ne. A kdo pak to byl?“
ANDREA: “ Jedna paní si spletla číslo.“
SEMIR: “ Miláčku, můžu se ti s něčím svěřit?“
ANDREA: “ A s čímpak?“ Tom odešel z kanceláře. Andrea se uvelebila u Semira na klíně. Tina si počkala, co vyleze ze Semira.
SEMIR: “ Asi mě roztrhneš, co teď řeknu. Nechci říct, že štrúdl od tvojí maminky není tak dobrý jako Tinin.“
ANDREA: “ Kdyby tě slyšel můj otec, ten by ti dal. Je to jejich rodinný recept.“
TINA: “ To vidím, že se po štrúdlu zaprášilo. Ale jsem ráda, že chutná. Přinesu ti recept.“
ANDREA: “ To budeš moc hodná.“ Tina odešla z kanceláře. „Já taky moc nemusím maminčin štrúdl.“ Dala Semirovi pusu a odešla pracovat. Semir se usmál jako měsíček na hnoji.
Na dálničním odpočívadle……. U benzínové pumy bylo velké odpočívadlo, které je teď zavřené, protože se tento prostor bude opravovat a stavět menší motorest s jídelnou pro kamiony a ostatní řidiče.
Komisařové s Hartmutem stáli u kaluže krve, kde byli i stopy po pneumatikách. O kousek dál byli další stopy pneumatik. To už k hloučku přišel, Hote.
HARTMUT: “ Je jednoznačné, že se ta celá událost stala zde.“
SEMIR: “ Pak nasedli do aut a prorazili tu závoru na konci.“
TOM: “ Je dost divné, že si toho tady hned nevšimli. Střelba se nedá jen tak přeslechnout.“
HOTE: “ Už několik týdnů je to uzavřené, bude se tu stavět nové parkoviště, motorest.“
HARTMUT: “ Plus pro nás, že tu to je.“
TINA: “ Už máš něco z té včerejší nehody?“
HARTMUT: “ Jo mám. Jsem ve fázi hledání majitele zbraně, se kterou zabili Hansena. Všechno dostanete pěkně pohromadě.“
SEMIR: “ Tak se půjdeme podívat na firmu Danken.“ Komisařové nasedli do BMW a odjeli do firmy Danken.
Ve firmě Danken……. BMW přijeli k firmě. Před firmou stál Volkswagen TIGUAN. Ještě bylo z Volkswagenu cítit spálených pneumatik. Komisařové se šli na něho podívat.
TINA: “ Tady někdo mohutně trhal asfalt.“
TOM: “ To mi někoho připomíná.“
SEMIR: “ Ha, ha. Velmi vtipné.“ Komisařové si pořádně prohlédli pneumatiky. Bylo vidět, kde mají normální tloušťku vzorku a kde je sjetá. „Tak uděláme pár foteček pro Hartmuta.“ Jen to dořekl, udělal pár fotek pneumatik. Pak společně odešli do firmy. Zastavili se u recepční.
RECEPČNÍ: “ Dobrý den, s čím vám mohu pomoci?“
TINA: “ Dobrý den. Chtěli bychom mluvit s Frankem Dankem. Jsme od dálniční policie.“ Všichni se prokázali služebními průkazy.
RECEPČNÍ: “ Momentík.“ Místní linkou zavolala Dankenovou sekretářku, která si je pak převezme. “ Půjdete tudy.“ Ukázala jim směr do spojovacích dveří. “ Projdete skleněných tunelem, kde si vás převezme sekretářka pana Dankena.“
TINA: “ Díky.“
RECEPČNÍ: “ Nemáte vůbec zač.“ Komisařové šli po dané cestě od recepční, kde se jich ujala sekretářka pana Dankena, která je rovnou zavedla za ředitelem.
SEMIR: “ Dobrý den, Gerkhan, dálniční policie, a to jsou mí kolegové.“ Komisařové se prokázali průkazy.
DANKEN: “ A co zaválo dálniční policii do farmaceutické firmy?“
TOM: “ Návštěva jednoho muže, který byl za vámi.“
DANKEN: “ A kdo to měl být?“
TOM: “ Herbert Hansen.“
DANKEN: “ Ach ano. Byl tady jednou, chtěl, abych z trhu strhnul náš přípravek na podporu paměti. A co se mu stalo?“
TINA: “ Hansen měl vážnou nehodu a zemřel.“
DANKEN: “ To mi je líto.“
SEMIR: “ Ale jak jste si jemu přání moc nevyhověl. Na ten lék zemřelo plno lidí. Na to je už dost pádný důvod lék strhnout z trhu.“
DANKEN: “ Soucítím s lidmi, kteří tu už mezi námi nejsou. Ale přece jeden primář nemocnice nezmůže na to, abych ze dne na den strhnul náš výrobek.“
TOM: “ Co vy víte, Hansen vás mohl nahlásit na příslušném institutu, abyste sesadil váš výrobek.“
DANKEN: “ Zatím se k nám takový požadavek nedostavil.“ Komisařové se rozhodli, že svou konverzaci ukončí, protože s Dankenem by bylo to ještě na dlouhou. Rozloučili se a odešli z firmy. Semir dal vědět své milované ženě, aby se podívala na jednu SPZ – MKX 850, komu vlastně patří.
Na KTU……. Hartmut pracoval u svého počítače.
HARTMUT: “ Co vás ke mně zaválo?“
SEMIR: “ Máme pro tebe na porovnání jedny pneumatiky.“
HARTMUT: “ Tak sem s nimi.“ Semir předal Hartmutovi svůj mobil, aby z něho mohl stáhnout fotky, které Semir pořídil.
TOM: “ A máš něco o té zbrani?“
HARTMUT: „Ano, už jsem konečně dostal k informacím. Jedná se o Berettu 92, ráže 9mm. Má za sebou minulost. Ve Švýcarsku s ní byla spáchána loupež jedné banky, při které zemřel muž u ochranky, v Itálii se s ní střílelo na jedné benzínové pumpě a na jednom parkovišti, a její větší akce byla v Berlíně, kde se s ní přepadl jeden transport, při které utekl jeden vězeň.“
TINA: “ A co další stopy?“
HARTMUT: “ Veškeré stopy krve patří mrtvému Hansenovi, v jeho jsou jenom jeho otisky.“ Během mluvení s komisaři počítačem proháněl pneumatiky od Semira a ty, které se našli na odpočívadle. Bylo to jednoznačná shoda.
SEMIR: “ A jsou naprosto identické.“
HARTMUT: “ Takže jste našli druhé auto.“
Ve firmě Danken……. Do Dankenovi kanceláře přišel jeho poskok Mark.
DANKEN: “ Máme dost velkej problém.“
MARK: “ A jakej?“
DANKEN: “ Dost se okolo toho motaj fízlové.“
MARK: “ Tak je ten novinář pro nás velké nebezpečí.“
DANKEN: “ S ním už museli fízlové mluvit.“
MARK: “ Zbavit se ho!“
DANKEN: “ Samozřejmě.“
MARK: “ Dobře.“

Pokusní králíci 2/6

V nemocnici……. Komisařové dálniční policie zašli za ředitelem Wagnerem nemocnice sv. Anny.
WAGNER: “ Co přináší dálniční policii do naší nemocnice?“
SEMIR: “ Jsme tu kvůli vašemu zaměstnanci Herbertovi Hansenovi.“
WAGNER: “ Co se stalo Herbertovi?“
TOM: “ Dneska ráno měl menší nehodu, při které přišel o život.“
WAGNER: “ Jak se mu to stalo?“
SEMIR: “ Byl těžce postřelen a pak na ně podlehl.“
WAGNER: “ Proboha. Takový mírumilovný člověk. Jeho škoda.“
TOM: “ Dneska ráno měl Hansen schůzku. Asi netušíte s kým?“

WAGNER: “ Herbert dlouho spolupracoval s jedním novinářem z kolínského deníku, ale jméno si nepamatuji.“
SEMIR: “ A víte s čím?“
WAGNER: “ Jedná se to okolo jednoho léku na paměť – lachtacit. Tento lék napomáhá ke zlepšení paměti, ale posledních pár měsíců se objevují případy úmrtí.“
TOM: “ A jaká je příčina smrti?“
WAGNER: “ Kdo je používá delší dobu, u každého jedince se to projevuje jinak. Jeden zemře na selhání ledvin, selhání krevního oběhu anebo na selhání srdce. První příznaky jsou výborné, ale po pár týdnech se stav jedince zhorší.“
SEMIR: “ Vy jste se také podílel na tomto případu?“
WAGNER: “ Vůbec ne, věděl jsem o jeho krocích, ale více se bavil s novinářem.“
SEMIR: “ A co způsobuje smrt?“
WAGNER: “ Jedna škodlivá látka – dipoxal. V léku je dipoxalu je víc než je v normě. Ale o tom bych vám řekl Herbert.“
TOM: “ A kdo ten lék vyrábí?“
WAGNER: “ Jedna farmaceutická firma v Kolíně nebo v Düsseldorfu. Ani nevím název, jak jsem řekl, tento případ šel kolem mě velkým obloukem.“
TOM: “ Můžeme se podívat do jeho kanceláře?“
WAGNER: “ Ale samozřejmě. Zavedu vás tam.“
Tina ještě byla v domě Hansenových, kde ji manželka Marie zavedla do manželovy pracovny. Tina si prohlížela pracovnu Hansena, kde by mohla najít nějaké náznaky jeho případu.
TINA: “ Ten notebook je manželův?“
HANSENOVÁ: “ Ano, je jeho. Já mám zase svůj. Každý jsme si dělali svou práci.“ Tina si sedla ke stolu a zapla notebook. Paní Hansenová stála mezi dveřmi se slzavýma očima.
TINA: “ Asi nevíte heslo?“
HANSENOVÁ: “ Bohužel.“ Pak se Tina podívala na pracovní stůl, kde byla fotka jejich syna.
TINA: “ Jak se jmenuje váš syn?“
HANSENOVÁ: “ Jmenuje se Paul.“ Tina napsala do počítače heslo „Paul“. A dostala se do počítače. “ A co vlastně hledáte?“
TINA: “ Nějaké spojení na toho neznámého muže, který s vaším manželem komunikoval.“
HANSENOVÁ: “ Jednou jsem se s ním viděla, ale na jeho jméno si nepamatuji. Když tu nás byl, tak jsem byla většinou v práci.“
TINA: “ To nevadí, my si ho nějak zjistíme.“ Vypla notebook. “ Budu si muset vzít manželův notebook.“
HANSENOVÁ: “ Samozřejmě. Já ho nebudu potřebovat. A když vám nějak pomůže v pátrání vraha, budu jenom ráda.“
Tom se Semirem společně s ředitelem Wagnerem zašli do Hansenovy kanceláře. Ale v kanceláři toho moc nenašli. Veškeré materiály má Hansen doma mimo dosahu lidí.
SEMIR: “ Moc toho moc tady není.“
TOM: “ Asi má všechno má doma.“
WAGNER: “ Celá nemocnice věděla, že se chce Herbert postavit lidem, který dělají takový svinstvo.“
SEMIR: “ Společně s tím novinářem.“
Pak se Tina zakoukala do skříně, kde byli samé šanony. Tině zaujal jeden šanon bez pojmenování. Tina si vzala ze skříně a prohlížela novinové ústřižky s případem, kterým se zabýval Hansen. „Co jste to našla?“ A šla k Tině, aby se podívala přes její rameno.
TINA: “ Novinové ústřižky. To jsou ty případy.“
HANSENOVÁ: “ Sbíral veškeré články o tom. Docela ho to žralo.“
TINA: “ Ani bych se mu nedivila. Chtěl urovnat vše do roviny.“
HANSENOVÁ: “ Někdy byl až moc pedantní. Ale snášela jsem to, protože to bylo jednou za čas.“
TINA: “ Už vás nebudu dál zdržovat. Tady je moje vizitka, kdybyste si ještě na něco vzpomněla nebo našla k případu.“ Šáhla do kapsy a předala paní Hansenové svou vizitku.
HANSENOVÁ: “ Víte, nejtěžší bude pro mě to říct mému synovi. Jak mu to nejšetrněji říct.“
TINA: “ I já bych měla problém to říct mým dětem. Pokusíme se dopadnout vraha, co nejrychleji.“ Tina si vzala do ruky notebook, rozloučila se s paní Hansenovou. A odešla pryč z domku. Když Tina seděla v Octavii, ozval se její telefon. Volal ji Tom, když šel se Semirem k BMW.
TINA: “ S čím pak ti mohu pomoci?“
TOM: “ Jsi ještě u manželky Hansena?“
TINA: “ Ano, proč?“
TOM: “ Nemá náhodou Hansen u sebe všechny podklady o případu, na kterém pracoval?“
TINA: “ Ano, schovával si všechny novinové výstřižky. Ale v jeho počítači nic není, žádná složka, kde byli o případu nějaké stopy.“
TOM: “ Dobře, to dáme za úkol Hartmutovi. A kdo je autorem pod těmi články.“
TINA: “ Kouknu se.“ Chvilku hledala ve článcích. “ Autorem je Martin Müller z kolínského deníku.“
TOM: “ Tak se sejdeme u kolínského deníku.“
TINA: “ Dobře. Už jsem na cestě.“ Oba dva zavěsili. Paní Hansenová viděla z kuchyňského okna, jak vínová Octavia odjíždí.
V kolínském deníku……. Tina už čekala na své kolegy před kolínským deníkem u svého služebního auta, když se blížilo BMW. Tom se Semirem zavítali rovnou za Tinou.
SEMIR: “ Co ti všechno řekla manželka?“
TINA: “ Co se týče manželovi práce a případu se moc do toho nemotala.“
TOM: “ To chceš říct, že nevěděla, co poslední době dělal.“
TINA: “ Věděla, ale nemotala se do toho. Věděla o schůzkách s tajemným mužem.“
SEMIR: “ Myslíš toho novináře?“
TINA: “ Ano.“
SEMIR: “ A ty výstřižky, to je má jenom z Kolína a okolí?“
TINA: “ Ale i ze zahraničí – Anglie, státy Beneluxu, středomořské státy, státy na Balkánském poloostrově,……. Sbíral veškeré informace, jak zemřeli, kolik jich zemřelo, kdo koho si ty léky koupili.“
TOM: “ Měl to pěkně nastudované.“
SEMIR: “ Takže se ty léky na paměť pěkně rozšířili.“ Pomalu se přesouvali do kolínského deníku na recepci, kde se pak optali, kde najdou daného novináře.
TINA: “ Prý mají vynikající účinky.“
TOM: “ Účinky, které účinně zabíjí.“
Na recepci byla pohledná dívka v tmavém kostýmku.
RECEPČNÍ: “ Co byste přáli?“
SEMIR: “ Chtěli bychom mluvit s Martinem Müllerem.“
RECEPČNÍ: “ Chviličku počkejte, hned ho zavolám.“ Přes místní linku dala echo Martinovi Müllerovi, že tu má návštěvu. Müller tu byl během pár minutek. Když Müller přišel, zašel hned ke hloučku, který stál opodál.
MÜLLER: “ Tak jsem zde. S kým mám tu čest.“
SEMIR: “ Gerkhan a to jsou moji kolegové. Jsme od dálniční policie. Přišli kvůli Herbertovi Hansenovi.“ Komisařové se prokázali svými služebními průkazy.
MÜLLER: “ Něco se mu snad stalo?“
TINA: “ Měl vážnou nehodu.“
SEMIR: “ Mohli bychom si popovídat někde v klidu?“ Müller byl tou správou úplně zaskočený, že nevěděl, co má povědět dál.
MÜLLER: “ Ale samozřejmě. Tady ne, půjdeme naproti. Můj šéf o tomto případu nechce ani slyšet.“ Všichni čtyři odešli do jedné malé kavárny naproti kolínskému deníku. „Tak co se přesně stalo panu Hansenovi?“
TOM: “ Dneska ráno měl menší nehodu, při které zemřel.“
MÜLLER: “ Dneska ráno jsme se ještě viděli na dálničním odpočívadle.“
SEMIR: “ Wagner, ředitel nemocnice, kde Hansen pracoval, nám řekl, že jste spolu byli hodně v kontaktu.“
MÜLLER: “ Ano, to je pravda. Pomáhal jsem panu Hansenovi dostat lidi, kteří si zahrávají s lidskými životy. Pan Hansen se semnou spojil, když jsem napsal pár článků do deníku o záhy mrtvých lidech, kteří požili lék na paměť.“
TOM: “ Potřebovali bychom o tom léku vědět víc.“
MÜLLER: “ Hansen se do toho případu hodně zavrtal, chtěl vědět příčinu smrti. Lék lachtacit, který pomáhá k lepší paměti. Jeho účinky napomáhají k lepšímu učení pro studenty, nebo pro starší lidi, aby si pamatovali některé důležité věci. Po pár týdnech lidé zkolabují a v nemocnici umírají na selhání srdce, ledvin anebo krevního oběhu. U každého jedince se to projevuje jinak.“
SEMIR: “ A co způsobuje ty kolapsy?“
MÜLLER: “ Jedna látka pod názvem dipoxal, který je v tom léku příliš, než je dovoleno. Ale vždyť Hansen měl k tomu veškeré podklady k tomu.“
TINA: “ Ty se právě nenašli.“
MÜLLER: “ Ani u něho doma?“
TINA: “ Ne, akorát pár novinových článků. A v jeho počítači také nic nebylo.“
SEMIR: “ Neměl pocit, že po něm někdo půjde.“
MÜLLER: “ Jestli lidi z jedné farmaceutické firmy, kde lachtacit vyrábí. Vím, že se setkal s ředitelem té firmy.“
TOM: “ A víte, jak se tam firma jmenuje?“
MÜLLER: “ Firma Danken, sídlí v Düsseldorfu. Jeho ředitelem je Frank Danken. Tato firma se přestěhovala ze Švýcarska právě sem do Düsseldorfu.“
SEMIR: “ A kdy jste s panem Hansen přesně sešel?“
MÜLLER: “ Bylo něco kolem osmé hodiny. Proč?“
TINA: “ Hansen zemřel po těžkých střelných ranách, ještě stačil nasednout do auta a odjel až k naší služebně, kde podlehl na svá zranění.“
TOM: “ Než zemřel, vyslovil slovo ‚letiště‘.“
MÜLLER: “ To nevím, co by mohlo znamenat.“
SEMIR: “ To nám zatím bude stačit. Kdybyste si na něco ještě vzpomněl, tak dejte klidně vědět.“ Předal mu jeho vizitku.
MÜLLER: “ Když to bude možné v mých silách, rád vám pomůžu, protože další oběti už nechceme.“ Dálniční policie se rozloučila s novinářem, odešla z kavárny.
TOM: “ Tak si pěkně posvítíme na tu firmu Danken.“
SEMIR: “ A najít podklady k tomu léku.“ Komisařové nasedli do svých služebných vozů a odjeli na služebnu.

Povídka č.117: Pokusní králíci 1/6

Byla polovina února, kde vládla pěkná a krutá zima, krásné svítilo sluníčko a modrá obloha. Tina, Tom a Semir se zastavili na něco dobrého v jednom motorestu, když končili svou pravidelnou prohlídku dálnice A1. Když odcházeli z motorestu, na parkovišti stál autobus, který měl už před odjezdem. Tina stála venku před motorestem společně s Tomem. Jedna mladá blonďatá dívka se zakoukala na Tinu, a hned šla za ní. Tom zase odešel za Semirem, protože něco zahlédl v motorestu. Tina se podíval směrem k mladé dívce a hned jí šla naproti. Přítel mladé dívky se divil, kam tak náhle odešla.
TERKA: “ Tino, si to ty.“ Tina s Terkou objali a každá měla na velký úsměv na tváři.
TINA: „Terko, jsem to já.“
TERKA: “ Jsem tak ráda, že tě vidím.“
TINA: “ Ale i já. A co ty vlastně děláš v Kolíně?“

TERKA: “ Jsem tady s přítelem, udělali jsme si romantický víkend.“
TINA: “ No né.“
TERKA: “ A ty?“
TINA: “ Kolín se stal mým trvalým domovem. Ale Itálii jsem nezavrhla.“ Tom se Semirem hledali Tinu, kam se mohla ztratit. Až ji uviděli s obležení jedné mladé dívky a chlapce. A náramně se smáli.
ONDRA: “ Nechceš mě představit?“
TERKA: “ Tohle je moje kamarádka Tina ze základky. Tino, chci ti představit mého přítele Ondru.“
TINA: “ Velmi mě těší.“
ONDRA: “ I mě. Terí, nechci tě nějak honit, ale za chvilku odjíždíme.“
TERKA: “ Dej mi tvoje číslo, já ti zavolám, sejdeme se a popovídáme si.“
TINA: “ Tak dobře, už teď se těším.“ Tom se Semirem se koukali na Tinu, a říkali si, odkud tu dívku Tina zná. Tina s Terkou a Ondrou se rozloučili, nasedli do autobusu. Tina se koukala na odjíždějící autobus a to už za ní stál Tom se Semirem.
TOM: “ Kdo pak to byl?“
TINA: “ Kamarádka ze základní školy.“
SEMIR: “ Má stejný scénář jako Elena?“
TINA: “ Ano, ale Terka se vypařila jako pára nad hrncem, bylo to ze dne na den.“ Odcházeli k BMW.
TOM: “ Něco se mezi vámi stalo?“
TINA: “ Mezi námi ne, ale v její rodině. Prožívala dost kruté časy od 7. Třídy.“
SEMIR: “ O co šlo? Jestli to teda není tajné?“
TINA: “ Její nevlastní otec byl dost na krutý. Byl velkým alkoholikem, nadělal hodně dluhů a její matka to všechno splácela, jak se dalo. No a pak se dostalo i domácí násilí.“ Když byli u BMW, nasedali do auta a odjeli směrem k služebně.
TOM: “ Jak to řešili?“
TINA: “ Hodně jim pomohl můj otec. Pomáhal jim, co má dělat, jak se proti němu bránit. No a pak zmizeli, když Terka ukončila celou základku. Ani nevím, jak to dopadlo s jejich nevlastním otcem. Jestli skončil někde na léčbě nebo v base.“
TOM: “ Dost krutý když měla těch patnáct let.“
SEMIR: “ To máš pravdu.“
O tři hodiny později………. Na služebně vládl klid. Tina ve své kanceláři volala s kamarádkou Terkou. Když Tina končila rozhovor, tak se koukala ven z okna. Když Tina skládala mobil na stůl, na parkoviště dálniční policie přijela červená Škoda Octavia. Z Octavie vylezl zraněný chlap. Měl zraněné břicho po střelném zranění.
TINA: “ Proboha.“ Tina si vzala bundu a hned šla za Andreou. U Andrey byl její manžel Semir. “ Andreo, zavolej sanitku.“
ANDREA: “ Ale proč?“
TINA: “ Neptej se a rychle.“ Po cestě ven si oblékala bundu. Semir se hned podíval z okna.
SEMIR: “ Řekni jim, že se jedná o postřeleného muže.“ Andrea hned vzala telefon a volala záchrannou službu. Semir hned zaběhl za Tomem, který si hrál na počítači. „Tome, máme před služebnou práci.“ Tom se okamžitě zvedl a šel se Semirem ven před služebnu. Chlap z auta kousek ušel a pak se sklátil k zemi. Tina chlapa utočila na záda, a zkontrolovala mu tep na krku, jestli je na živu.
TINA: “ Neboj te se, záchrana je na cestě.“
HANSEN: “ Letiště, letiště,…….“ A chytnul Tinu za ruku. Jeho ruka byla celá od krve, jak si instinktivně šáhl na své zraněné břicho, když ho postřelili na jednom dálničním parkovišti.
TINA: “ O jaké letiště se jedná? Co má být na tom letišti?“ To už byl Tom se Semirem u Tiny. Také nechyběli venku kolegové se šéfkou a Andreou.
HANSEN: “ Letiště…….“ To už se muži udělalo mdlo a zemřel u Tininých nohou. Tina mu zatlačila oči a položila mu jeho ruku na jeho tělo. Komisařové se podívali na sebe.
O několik minut později……. To už zde byla sanitka, která si převzala tělo mrtvého muže a převeze na pitevnu. Auto už obhlížel technik Hartmut. Šéfka s Tinou si od lékařů dozvěděla, jak přibližně muž zemřel. Andrea podle dokladů mrtvého zjistila, že se jedná o primáře chirurgie v nemocnici sv. Anny v Düsseldorfu – Herberta Hansena. V Kolíně žije se svou rodinou. Komisařové s šéfkou se zastavili u Hartmuta, co přibližně objevil na autě.
SEMIR: “ Už máš něco?“
HARTMUT: “ V autě jsem našel stopy po kulkách. Rozbili zadní sklo a skončili v rádiu. A pak další dvě proletěli skrz sedačku.“
ŠÉFKA: “ To by odpovídalo, lékaři našli stopy na těle mrtvého. Náboje zůstali v těle.“
HARTMUT: “ Na dveřích jsem našel krvavé stopy ruky.“ Zavřel dveře u řidiče, kde byli vidět krvavé stopy mrtvého. „Takže mrtvého nejdříve postřelili, a pak teprve nasedl do auta a odjel.“
ŠÉFKA: “ Před někým ujížděl.“
TOM: “ Kolik tak přibližně mohl ujet?“
HARTMUT: “ Počítám, že ztratil hodně krve. Tak na nejvýš těch 15km.“ Přišel k nim, Hote.
HOTE: “ Andrea vám posílá adresy.“
SEMIR: “ Hote, vem si Bonráta projeďte všechny benzínky, odpočívadla do 15km, vem te si od nich záznamy z kamer.“
HOTE: “ Jenom v našem směru?“
SEMIR: “ Ano.“ Předal mu papírky s adresami. Odešel za Bonrátem. Tině se dostal do ruky lísteček s adresou Hansenovi manželky.
TINA: “ Jako kdybych to tušila.“
U manželky……. Syn Paul Marie Hansenové se koukal ven z okna v kuchyni. Uviděl přijíždět vínovou Octavii.
PAUL: “ Mami, před náš dům přijelo nějaký auto a z něho vystoupila nějaká paní a jde k naší brance.“
HANSENOVÁ: “ Kdo to může být.“ Ozval se domovní zvonek.
PAUL: “ Půjdu otevřít.“
TINA: “ Ahoj, máš doma maminku?“
PAUL: “ Ano, hned ji zavolám.“ Odešel do domu a hledal maminku. „Mami, ta paní chce s tebou mluvit.“
HANSENOVÁ: “ Hansenová, co si přejte?“
TINA: “ Kranichová, jsem od dálniční policie. Přišla kvůli vašemu manželovi.“
HANSENOVÁ: “ Co se stalo Herbertovi?“
TINA: “ Bude lepší, když si o tom popovídáme v teple.“
HANSENOVÁ: “ Samozřejmě, pojďte dál.“ Otevřela Tině branku. Marie pak zavřela branku, společně vešli do baráku. „Běž si hrát do svého pokoje.“ Paul odešel do svého pokoje. „Tak co se stalo Haraldovi?“ Přes kuchyni došli do obýváku, kde se usadili.
TINA: “ Moc přívětivé zprávy nemám.“
HANSENOVÁ: “ Je snad zraněný?“
TINA: “ Je víc jak zraněný.“
HANSENOVÁ: “ Je snad mrtvý?“
TINA: “ Ano, zemřel po střelném zranění.“
HANSENOVÁ: “ Jak se to stalo?“ Už se jí objevovali slzy v očích.
TINA: “ To zatím sami nevíme, jak se to přesně stalo. Když ho zasáhli, nasedl do svého auta a přijel na naši služebnu, kde podlehl svému zranění.“ Tina šáhla do své kapsy u bundy a podala jeden papírový kapesník, předala ho Marii.
HANSENOVÁ: “ Děkuji.“
TINA: “ Není zač.“ Paní Hansenová byla úplně zoufalá. A neměla slov. Tina zašla do kuchyně pro sklenici vody. Sklenici vody postavila před paní Hansenovou.
HANSENOVÁ: “ Děkuji.“
TINA: “ Nevíte, s kým se měl váš manžel setkat?“
HANSENOVÁ: “ To opravdu nevím.“
TINA: “ Neměl nějaké problémy?“
HANSENOVÁ: “ Už několik týdnů Haralda trápila jedna série záhadných úmrtí jak v jeho nemocnici, ale i v jiných nemocnicích.“
TINA: “ O co šlo?“
HANSENOVÁ: “ O nějakém nebezpečném jedu. Ale víc o tom nevím. Moc se o medicínu nezajímám. Pár krát se sešel s jedním mužem, ale víc o tom nevím.“
TINA: “ Je možné, že dneska měl tu schůzku dneska ráno. Váš muž než zemřel, vyslovil slovo letiště.“
HANSENOVÁ: “ Letiště? To opravdu nevím, co to může znamenat. Herbert. Ani nemá pilotní průkaz.“ Pořád se paní Hansenové tekly slzy z očí.