Byla polovina února, kde vládla pěkná a krutá zima, krásné svítilo sluníčko a modrá obloha. Tina, Tom a Semir se zastavili na něco dobrého v jednom motorestu, když končili svou pravidelnou prohlídku dálnice A1. Když odcházeli z motorestu, na parkovišti stál autobus, který měl už před odjezdem. Tina stála venku před motorestem společně s Tomem. Jedna mladá blonďatá dívka se zakoukala na Tinu, a hned šla za ní. Tom zase odešel za Semirem, protože něco zahlédl v motorestu. Tina se podíval směrem k mladé dívce a hned jí šla naproti. Přítel mladé dívky se divil, kam tak náhle odešla.
TERKA: “ Tino, si to ty.“ Tina s Terkou objali a každá měla na velký úsměv na tváři.
TINA: „Terko, jsem to já.“
TERKA: “ Jsem tak ráda, že tě vidím.“
TINA: “ Ale i já. A co ty vlastně děláš v Kolíně?“
TERKA: “ Jsem tady s přítelem, udělali jsme si romantický víkend.“
TINA: “ No né.“
TERKA: “ A ty?“
TINA: “ Kolín se stal mým trvalým domovem. Ale Itálii jsem nezavrhla.“ Tom se Semirem hledali Tinu, kam se mohla ztratit. Až ji uviděli s obležení jedné mladé dívky a chlapce. A náramně se smáli.
ONDRA: “ Nechceš mě představit?“
TERKA: “ Tohle je moje kamarádka Tina ze základky. Tino, chci ti představit mého přítele Ondru.“
TINA: “ Velmi mě těší.“
ONDRA: “ I mě. Terí, nechci tě nějak honit, ale za chvilku odjíždíme.“
TERKA: “ Dej mi tvoje číslo, já ti zavolám, sejdeme se a popovídáme si.“
TINA: “ Tak dobře, už teď se těším.“ Tom se Semirem se koukali na Tinu, a říkali si, odkud tu dívku Tina zná. Tina s Terkou a Ondrou se rozloučili, nasedli do autobusu. Tina se koukala na odjíždějící autobus a to už za ní stál Tom se Semirem.
TOM: “ Kdo pak to byl?“
TINA: “ Kamarádka ze základní školy.“
SEMIR: “ Má stejný scénář jako Elena?“
TINA: “ Ano, ale Terka se vypařila jako pára nad hrncem, bylo to ze dne na den.“ Odcházeli k BMW.
TOM: “ Něco se mezi vámi stalo?“
TINA: “ Mezi námi ne, ale v její rodině. Prožívala dost kruté časy od 7. Třídy.“
SEMIR: “ O co šlo? Jestli to teda není tajné?“
TINA: “ Její nevlastní otec byl dost na krutý. Byl velkým alkoholikem, nadělal hodně dluhů a její matka to všechno splácela, jak se dalo. No a pak se dostalo i domácí násilí.“ Když byli u BMW, nasedali do auta a odjeli směrem k služebně.
TOM: “ Jak to řešili?“
TINA: “ Hodně jim pomohl můj otec. Pomáhal jim, co má dělat, jak se proti němu bránit. No a pak zmizeli, když Terka ukončila celou základku. Ani nevím, jak to dopadlo s jejich nevlastním otcem. Jestli skončil někde na léčbě nebo v base.“
TOM: “ Dost krutý když měla těch patnáct let.“
SEMIR: “ To máš pravdu.“
O tři hodiny později………. Na služebně vládl klid. Tina ve své kanceláři volala s kamarádkou Terkou. Když Tina končila rozhovor, tak se koukala ven z okna. Když Tina skládala mobil na stůl, na parkoviště dálniční policie přijela červená Škoda Octavia. Z Octavie vylezl zraněný chlap. Měl zraněné břicho po střelném zranění.
TINA: “ Proboha.“ Tina si vzala bundu a hned šla za Andreou. U Andrey byl její manžel Semir. “ Andreo, zavolej sanitku.“
ANDREA: “ Ale proč?“
TINA: “ Neptej se a rychle.“ Po cestě ven si oblékala bundu. Semir se hned podíval z okna.
SEMIR: “ Řekni jim, že se jedná o postřeleného muže.“ Andrea hned vzala telefon a volala záchrannou službu. Semir hned zaběhl za Tomem, který si hrál na počítači. „Tome, máme před služebnou práci.“ Tom se okamžitě zvedl a šel se Semirem ven před služebnu. Chlap z auta kousek ušel a pak se sklátil k zemi. Tina chlapa utočila na záda, a zkontrolovala mu tep na krku, jestli je na živu.
TINA: “ Neboj te se, záchrana je na cestě.“
HANSEN: “ Letiště, letiště,…….“ A chytnul Tinu za ruku. Jeho ruka byla celá od krve, jak si instinktivně šáhl na své zraněné břicho, když ho postřelili na jednom dálničním parkovišti.
TINA: “ O jaké letiště se jedná? Co má být na tom letišti?“ To už byl Tom se Semirem u Tiny. Také nechyběli venku kolegové se šéfkou a Andreou.
HANSEN: “ Letiště…….“ To už se muži udělalo mdlo a zemřel u Tininých nohou. Tina mu zatlačila oči a položila mu jeho ruku na jeho tělo. Komisařové se podívali na sebe.
O několik minut později……. To už zde byla sanitka, která si převzala tělo mrtvého muže a převeze na pitevnu. Auto už obhlížel technik Hartmut. Šéfka s Tinou si od lékařů dozvěděla, jak přibližně muž zemřel. Andrea podle dokladů mrtvého zjistila, že se jedná o primáře chirurgie v nemocnici sv. Anny v Düsseldorfu – Herberta Hansena. V Kolíně žije se svou rodinou. Komisařové s šéfkou se zastavili u Hartmuta, co přibližně objevil na autě.
SEMIR: “ Už máš něco?“
HARTMUT: “ V autě jsem našel stopy po kulkách. Rozbili zadní sklo a skončili v rádiu. A pak další dvě proletěli skrz sedačku.“
ŠÉFKA: “ To by odpovídalo, lékaři našli stopy na těle mrtvého. Náboje zůstali v těle.“
HARTMUT: “ Na dveřích jsem našel krvavé stopy ruky.“ Zavřel dveře u řidiče, kde byli vidět krvavé stopy mrtvého. „Takže mrtvého nejdříve postřelili, a pak teprve nasedl do auta a odjel.“
ŠÉFKA: “ Před někým ujížděl.“
TOM: “ Kolik tak přibližně mohl ujet?“
HARTMUT: “ Počítám, že ztratil hodně krve. Tak na nejvýš těch 15km.“ Přišel k nim, Hote.
HOTE: “ Andrea vám posílá adresy.“
SEMIR: “ Hote, vem si Bonráta projeďte všechny benzínky, odpočívadla do 15km, vem te si od nich záznamy z kamer.“
HOTE: “ Jenom v našem směru?“
SEMIR: “ Ano.“ Předal mu papírky s adresami. Odešel za Bonrátem. Tině se dostal do ruky lísteček s adresou Hansenovi manželky.
TINA: “ Jako kdybych to tušila.“
U manželky……. Syn Paul Marie Hansenové se koukal ven z okna v kuchyni. Uviděl přijíždět vínovou Octavii.
PAUL: “ Mami, před náš dům přijelo nějaký auto a z něho vystoupila nějaká paní a jde k naší brance.“
HANSENOVÁ: “ Kdo to může být.“ Ozval se domovní zvonek.
PAUL: “ Půjdu otevřít.“
TINA: “ Ahoj, máš doma maminku?“
PAUL: “ Ano, hned ji zavolám.“ Odešel do domu a hledal maminku. „Mami, ta paní chce s tebou mluvit.“
HANSENOVÁ: “ Hansenová, co si přejte?“
TINA: “ Kranichová, jsem od dálniční policie. Přišla kvůli vašemu manželovi.“
HANSENOVÁ: “ Co se stalo Herbertovi?“
TINA: “ Bude lepší, když si o tom popovídáme v teple.“
HANSENOVÁ: “ Samozřejmě, pojďte dál.“ Otevřela Tině branku. Marie pak zavřela branku, společně vešli do baráku. „Běž si hrát do svého pokoje.“ Paul odešel do svého pokoje. „Tak co se stalo Haraldovi?“ Přes kuchyni došli do obýváku, kde se usadili.
TINA: “ Moc přívětivé zprávy nemám.“
HANSENOVÁ: “ Je snad zraněný?“
TINA: “ Je víc jak zraněný.“
HANSENOVÁ: “ Je snad mrtvý?“
TINA: “ Ano, zemřel po střelném zranění.“
HANSENOVÁ: “ Jak se to stalo?“ Už se jí objevovali slzy v očích.
TINA: “ To zatím sami nevíme, jak se to přesně stalo. Když ho zasáhli, nasedl do svého auta a přijel na naši služebnu, kde podlehl svému zranění.“ Tina šáhla do své kapsy u bundy a podala jeden papírový kapesník, předala ho Marii.
HANSENOVÁ: “ Děkuji.“
TINA: “ Není zač.“ Paní Hansenová byla úplně zoufalá. A neměla slov. Tina zašla do kuchyně pro sklenici vody. Sklenici vody postavila před paní Hansenovou.
HANSENOVÁ: “ Děkuji.“
TINA: “ Nevíte, s kým se měl váš manžel setkat?“
HANSENOVÁ: “ To opravdu nevím.“
TINA: “ Neměl nějaké problémy?“
HANSENOVÁ: “ Už několik týdnů Haralda trápila jedna série záhadných úmrtí jak v jeho nemocnici, ale i v jiných nemocnicích.“
TINA: “ O co šlo?“
HANSENOVÁ: “ O nějakém nebezpečném jedu. Ale víc o tom nevím. Moc se o medicínu nezajímám. Pár krát se sešel s jedním mužem, ale víc o tom nevím.“
TINA: “ Je možné, že dneska měl tu schůzku dneska ráno. Váš muž než zemřel, vyslovil slovo letiště.“
HANSENOVÁ: “ Letiště? To opravdu nevím, co to může znamenat. Herbert. Ani nemá pilotní průkaz.“ Pořád se paní Hansenové tekly slzy z očí.