Solingen je německé město ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko. V současnosti zde žije 163 923 obyvatel (2005). Město je známé pro svou výrobu nožů a nůžek. Centrum Solingenu bylo během druhé světové války kompletně zničeno. Narodil se zde například hudebník Martin Gerschwitz, v součané době člen skupiny Iron Butterfly.

Sousední obce: Wuppertal, Remscheid, Wermelskirchen, Burscheid, Leichlingen (Rheinland), Langenfeld (Rheinland), Hilden a Haan.

Město se dělí na 5 okresů: Solingen-střed, Ohligs/Aufderhöhe/Merscheid, Burg/Höhscheid, Wald a Gräfrath.

Znak města Solingen tvoří na modrém pozadí dva zkřížené stříbrné meče se zlatou rukojetí a kotva, symbolizující patrona města Klementa I.. Nad nimi je zlatá koruna s pěti věžemi, které nepředstavují 5 měst, z kterých Solingen v roce 1929 vznikl, ale že se jedná o města s počtem obyvatel víc jak 100 000. Právo na vlastní erb získalo město v roce 1935. Jeho autorem je malíř a heraldik Wolfgang Pagenstecher.

Partnerská města

Trevír (něm. Trier) je významným západoněmeckým městem nacházejícím se ve spolkové zemi Porýní-Falc. Je považován za nejstarší městské sídlo v Německu. Místní římské památky jsou součástí světového dědictví UNESCO.

Trevír leží v rozšířené části údolí Mosely, kde větší část města leží na pravé straně řeky. Svahy porostlé lesy a částečně i vinohrady stoupají k plochým vrcholkům vrchoviny Hunsrück na jihu a na severu k vrchovině Eifel. Vzdálenost k hranicím Lucemburska je asi 15 km. Nejbližší větší města jsou Saarbrücken asi 80 km jihozápadně, Koblenz asi 100 km severovýchodně a Lucemburk asi 50 km západně od Trevíru.

Trevír byl podle doložených zdrojů založen římany v roce 16 př. n. l. s názvem Augusta Treverorum. Za císaře Claudia bylo k názvu města přidáno colonia.

Ve 2. polovině 3. století se Trevír stal sídelním městem biskupa; prvním biskupem byl Eucharius. Toto biskupství je nejstarší severně od Alp a vždy patřilo k nejvýznamnějším součástem církevní organisace v německých zemích. V letech 271 až 274 se stal sídlem proticísaře Tetricuse I.. V roce 275 byl Trevír zničen vpádem Alamanů. Trevír byl za Konstantina Velikého znovu postaven a stal se sídelním městem jedné ze čtyř prefektur Římské říše. V této době byly postaveny stavby jako jsou císařské lázně a aula paláce (současná Konstantinova bazilika – Konstantisbasilika). V letech 293 až 392 se Trevír stal sídlem západořímských císařů. S 80 000 až 100 000 obyvateli byl největším městem na sever od Alp.

V 5. století byl Trevír opakovaně dobyt Franky v letech 413 a 421 a roce 451 byl dobyt a vypálen Huny. Kolem roku 475 patřilo město s konečnou platností Frankům.

Roku 870 se stal součástí Východofranské říše. Z počátku bylo město řízeno hrabětem, od roku 902, kdy přešla moc z hraběte na arcibiskupa bylo město řízeno fojtem. Arcibiskupové trevírští patřili k nejmocnějším západoněmeckým feudálům a byli počítáni mezi kurfiřty. Od 10. století se Trevír snažil dostat pod správu říše. Roku 1212 obdrželo město od císaře Oty IV. uvolňovací dopis, který byl potvrzen Konrádem IV. Roku 1309 se Trevír opět dostal pod jurisdikci arcibiskupa, kterým tehdy byl mocný Balduin Lucemburský. Status arcibiskupského města byl roku 1364 potvrzen císařem Karlem IV. a roku 1580 říšským komorním soudem. Roku 1473 byla v Trevíru založena vysoká škola, která byla roku 1797 pod Napoleonem zrušena.

Roku 1512 se v Trevíru uskutečnil říšský sněm, na kterém byly pevně stanoveny říšské obvody. Během třicetileté války byl Trevír dvakrát dobyt, roku 1634 Španěly a 18. listopadu 1645 Francouzi.

Ve válce francouzského krále Ludvíka XIV. s Nizozemskem se snažil být trevírský kurfiřt neutrální, ale neúspěšně. Po měsíčním obléhání obsadily francouzské jednotky 8.září 1673 město. Počátkem následujícího roku se francouzské velení rozhodlo město opevnit a za tímto účelem byly zbourány osamoceně stojící budovy klášterů a jiných světských budov jako např. Barbarathermen (římské lázně). Roku 1675 se podařilo město od nenáviděných Francouzů osvobodit.

Další obsazení města Francouzi byla v letech 1684, 1688, 1702/1704 und 1705/1714.

Dne 9.srpna roku 1794 se stal součástí revoluční Francie, čímž skončila světská nadvláda církve. V mírové smlouvě z Campo Formio uznal František II. Rýn jako východní hranici Francie. Trevír získal po obsazení Francouzi přístup k francouzskému trhu. Po podepsání mírové smlouvy v Lunéville (1801) patřilo území na levém břehu Rýna i v oblasti občansko-právní k Francii. Po uskutečnění tohoto kroku obdrželi obyvatelé Tervíru francouzské státní občanství a s tím spojená práva. Po velkém útisku po obsazení roku 1794 nastalo období vnitřního míru a hospodářského vzestupu. Po porážce Napoleona 6. ledna roku 1814 přešel Trevír pod správu Pruska.

V 19. století se město rozšířilo za jeho středověké hradby. Krátkodobě měly hradby svůj význam, protože se u vstupních bran vybírala daň z obilí a řeznických výrobků. Tato daň byla zavedena roku 1820 a byla významným zdrojem peněz pro město. V roce 1875 byla tato neoblíbená daň nahrazena daní jinou, která nevyžadovala dovozní kontroly a to mělo za důsledek postupné bourání středověkých hradeb. Dne 3. prosince povolil ministr kultury zbourání hradeb – to požadovala velká část obyvatelstva. Do roku 1876/1877 byly zbourány 4 městské brány. Hradbami zůstaly před obyvatelstvem chráněny jen některá zařízení armády jako cvičiště (dnešní Palastgarten a Kaiserthermen – císařské lázně) s částmi Südalle a úřadu pro zásobování. Do konce 19. století zmizely všechny další zbytky hradeb. Tento krok umožnil další vývoj města. Po skončení první světové války v roce 1918 se z Trevíru stáhla pruská vojska. Byla nahrazena francouzskou posádkou, která se stáhla až v roce 1930.

Národními socialisty zřízená kasárna na kopci Petrisberg byla přeměněna na známý zajatecký tábor STALAG XII ve kterém byli umístěni hlavně francouzští zajatci. Od září 1944 bylo město nedaleko fronty a bylo skoro denně ostřelováno spojeneckým dělostřelectvem. V prosinci 1944 byly na město provedeny 3 těžké nálety bombardovacích letadel. Při těchto náletech zahynulo asi 420 lidí a bylo poškozeno mnoho budov. Během války bylo 1 600 domů zcela zničeno. 2. března 1945 padlo město po slabém odporu do rukou spojenců.

Je rodištěm Karla Marxe.

Baden-Baden je město v spolkové zemi Bádensko-Württembersko v Německu. Leží na západě země na okraji pohoří Černý les, ve vládním obvodě Karlsruhe.

Město, které má statut nezávislého městského okresu, je nejmenším z devíti měst ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko.

Baden-Baden je známý především jako populární lázeňské město. Konají se tu také různé festivaly. Do roku 1931 se město nazývalo jednoduše Baden, často se mu říkalo také Baden in Baden („Baden v Badensku“), později byl název zkrácen na Baden-Baden. V roce 1997 dal Mezinárodní olympijský výbor Baden-Badenu statut města olympijského.

Baden-Baden leží na okraji pohoří Černý les, v povodí malé řeky Oos, která se o 13 km dále, pod městem Rastatt, vlévá do řeky Murg.

Kvůli přítomnosti horkých solných pramenů tu první koupele postavili už Římané. V 1. století tu založili lázeňské město, po celém obvodě obehnané hradbami. O dvě století později však byly zničeny. Po rekonstrukci tu odpočívali členové evropských královských rodů a později se město stalo známým moderním letoviskem s ještě oblíbenějším kasinem. Původní kasíno v Lázeňském domě je doposud jedním z nejnavštěvovanějších památek Baden-Badenu. Známé jsou rovněž Friedrichovy a Augustinovy lázně. Taktéž se tu nachází Starý a Nový zámek.

Kostnice (něm. Konstanz) je město ležící na jihozápadě Německa v Bádensku-Württembersku na hranici se Švýcarskem. Byla založena původně jako keltské, později římské opevněné sídlo. Se svými zhruba 80 000 obyvateli je největším městem na březích Bodamského jezera.

Město bylo založeno původně jako keltské, později římské opevněné sídlo.

V letech 1414 až 1418 bylo dějištěm ekumenického koncilu, nazývaného Kostnický koncil, který řešil otázku velkého západního schizmatu a reformy církve; v průběhu tohoto koncilu byl také odsouzen a následně upálen – 6. července 1415 mistr Jan Hus.

V letech 585 – 1821 byla Kostnice sídlem diecéze.

Ve městě se nachází také knihovna, galerie a univerzita.

Braniborská brána, německy Brandenburger Tor, patří k nejznámějším pamětihodnostem Berlína a k jeho významným symbolům. Braniborská brána stojí v centru města na rozhraní dvou známých a velkých tříd: na západ od ní počíná Straße des 17. Juni (Ulice 17. června), na východ od brány pak pokračuje historická třída Unter den Linden (Pod lípami). S touto stavební památkou je spojeno mnoho historických událostí města.

Braniborská brána je 26 metrů vysoká, 65,5 metrů široká a 11 metrů dlouhá stavba z pískovce ve stylu raného klasicismu. Svým vzhledem silně připomíná propylaje athénské Akropolis. Má pět průjezdů, střední je poněkud širší nežli čtyři postraní, po obou stranách se nacházejí po jedné z malých hal.

Bránu tvoří 15 metrů vysoké sloupy v jónsko-dórském stylu s průměrem 1,75 metrů u paty. Stavba je zdobena ornamenty a reliéfy, které zobrazují mimo jiné různé výjevy ze života Herkulova, řeckého boha Marta a bohyně Minervy. Brána je korunována 5 metrů vysokou sochou kvadrigy, představující okřídlenou bohyni vítězství, která vjíždí do města na čtyřmi koni taženém voze.

Braniborská brána byla zřízena roku 1734 jako celní brána v opevnění Berlína. Mezi roky 1788 a 1791 ji pruský král Friedrich Wilhelm II. nechal přestavět v dnešním stylu raného klasicismu, práce provedl architekt Carl Gotthard Langhans. Roku 1793 dostala brána kvadrigu, zhotovenou Johannem Gottfriedem Schadowem.

Tato socha přestavovala okřídlenou bohyni míru Eirene; roku 1806 byla Napoleonem dopravena do Paříže, ale již roku 1814 byla převezena zpět do Berlína. Při její restauraci byl původní věnec z dubového listí nahražen novým symbolem, totiž železným křížem, čímž byla Schadowova bohyně míru Eirene nově definována jako bohyně vítězství Viktorie.

Původně směl Braniborskou bránou projíždět pouze německý císař. Dne 30. ledna 1933 byla brána svědkem velkého průvodu nacistické NSDAP, která slavila převzetí moci v Německu. Ke konci druhé světové války, kdy zde sovětské jednotky vyvěsily rudou vlajku, byla brána silně poškozena dělostřelbou německé armády (v tu dobu již ovšem existoval sádrový obtisk sochy). Během padesátých let 20. století byla Braniborská brána po prvé rekonstruována (za spolupráce NDR a SRN), přičemž byl železný kříž a orel odstraněn (jako symboly pruského militarismu).

Během existence berlínské zdi se brána nacházela v hraničním pásu a nebyla přístupná. Historicky vešel ve známost proslov presidenta USA Reagana, který zde při návštěvě Západního Berlína 1987 pronesl známou výzvu, adresovanou tehdejšímu prvnímu tajemníkovi KSSS Gorbačovovi: „Mr. Gorbachev, open this gate! Mr. Gorbachev, tear down this wall!“ („Pane Gorbačove: otevřte tuto bránu! Pane Gorbačove: strhněte zeď!“)

Po sjednocení Berlína byla jak socha kvadrigy tak i brána samotná znovu restaurována v původní podobě. Brána zdobí – jako symbol rozdělení i sjednocení města – spodní stranu německého vydání mincí euro. Každoročně se zde během silvestrovské noci konají velká oslavná shromáždění s ohňostrojem.

Rujána (původně Rána, německy Rügen) je největší ostrov v Německu. Leží na severovýchodním okraji spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko v Baltském moři. Východní pobřeží ostrova tvoří západní hranici Pomořanského zálivu.

Dříve byl ostrov obýván Slovanským kmenem Rujánů (Ránů), náboženské pohanské centrum se nacházelo v Arkoně, která byla zasvěcena bohu Svantovítovi. Je to poslední „bašta“ slovanského náboženství.

Má rozlohu 935 km² (s přilehlými ostrovy) a dosahuje maximální nadmořské výšky 161 m. Žije na něm 73 000 obyvatel.

Břehy jsou nízké, velmi členité. Vyskytuje se na nich mnoho kos, přesypů a dun. Reliéf je tvořen kopcovitou rovinou s valy koncových morén, které překrývají vápence. Na severu, nedaleko města Sassnitz je Národní park Jasmund. Ten je známý příkrými křídovými skalami, místy vysokými i přes 30 m. Převážná část povrchu je obdělávána (žito, oves, brambory, cukrová řepa). Na východě a ve střední části ostrova jsou bukové lesy.Je zde rozvinutá živočišná výroba (mléko) a rybolov (sledi, úhoři). Hlavní přístav je Sassnitz. Poblíž něj se těží křída. Jsou zde přímořské lázně (Binz, Sellin). Je spojen s pevninou hrází (2,5 km) se železnicí a mostem. Mezi městy Sassnitz a Trelleborg (Švédsko) funguje trajektové spojení.

vyfoceno přes Google Earth

Hitlerovo Orlí hnízdo je neoficiální název pro horské útočiště Adolfa Hitlera a jeho nejvěrnějších spolupracovníků, které se nachází poblíž jihobavorského města Berchtesgaden (asi 150 kilometrů jihovýchodně od Mnichova a 30 kilometrů jižně od rakouského Salcburku).

Kehlsteinhaus v roce 2005.

Jednalo se o uzavřený areál resp. komplex několika budov vzájemně propojených podzemními tunely a spojovacími štolami v horské vesnici Obersalzberg. Zde ležela v nadmořské výšce cca 1000 m n. m. chata Wachenfeld, která byla různými nacisty využívána už od 20. let 20. století (Hitler tu prý, mimo jiné, také kdysi po návratu z vězení sepisoval svoji knihu Mein Kampf), tato horská budova je také zachycena i na několika dokumentárních filmech z oné doby. Nacisté celou horskou vesnici víceméně násilím zabrali pro sebe a vybudovali zde pro svého vůdce rozsáhlý areál s mnoha bunkry a podzemními úkryty. Hitler si zde zřídil svůj Berghof, tedy jakýsi horský zámek, čili spodní budovu Orlího hnízda.

Vlastní horní a hlavní budova Orlího hnízda pak ležela nedaleko na vrcholku místní hory Kehlstein v nadmořské výšce 1834 m n. m. a podobala se většímu horskému hotelu. Z Obersalzbergu k ní byla vybudována nová horská silnice s několika tunely, vstup do hotelu zajišťoval podzemní výtah zabudovaný do nitra hory. Toto horní Orlí hnízdo nechal postavit vůdcův nejbližší spolupracovník a osobní tajemník Martin Bormann v roce 1937 jako dárek k Hitlerovým 50. narozeninám. Nazývá se Kehlstein Teehaus nebo Kehlsteinhaus nebo Kehlalm a je z ní opravdu nádherný výhled do celého kraje (v tom se patrně opravdu podobá skutečnému orlímu hnízdu). Celý komplex staveb byl na svou dobu velice unikátní a technicky zajímavý.

Na konci Druhé světové války celý areál na úpatí hory západní spojenci letecky bombardovali (přesně 25. dubna 1945), samotné Orlí hnízdo umístěné na samém vrcholku hory se jim ale nepodařilo vůbec zasáhnout, areál na úpatí byl téměř kompletně zničen. O několik let později jej prakticky celý ještě jednou vyhodili do povětří. Z areálu, jenž původně začínal na úpatí hory se do dnešních dob dochovaly pouze nepatrné zbytky (prakticky jen základy některých budov), neboť po Druhé světové válce nebyl vůbec žádný zájem uchovávat jakoukoliv vzpomínku na osobu Adolfa Hitlera. Nicméně horský hotel na vrcholku Kehlsteinu stojí dodnes a je turisticky velmi atraktivním místem (mimo turisty též pro filmaře, kteří zde natočili nejeden hraný či dokumentární film o Adolfu Hitlerovi). Nachází se zde, mimo jiné, malé muzeum se stálou expozicí vztahující se k pohnutým dějinám tohoto místa. Místo po válce bylo středem pozornosti, navštívila jej celá řada známých osobnosti, mimo jiné i někdejší vrchní velitel západních spojenců a pozdější prezident USA Dwight Eisenhower. Američané pak okolí Berchtesgadenu a Obersalzbergu po mnoho let využivali jako své vlastní rekreační středisko, snažili se tím také omezit přístup k tomuto místu, které stále ještě někteří Němci pokládali či pokládají svým způsobem za pietní.

V Obersalzbergu na místě původního údolního areálu nyní vyrostl zcela nový moderní luxusní hotel určený pro zahraniční turistickou klientelu. Zdá se, že neblahá minulost tohoto jinak velmi turisticky atraktivního místa bude konečně odmytizována.

Sanssouci je bývalou letní palác Fridricha Velikého, pruského krále, v Postupimi u Berlína. To je často počítán mezi německými rivaly z Versailles. Zatímco Sanssouci je intimnější rokokovém stylu a je mnohem menší než jeho francouzský protějšek barokní, ale také se vyznačuje mnoha chrámy a hlouposti v parku. Palác byl navržený Georg von Wenzeslaus Knobelsdorff v letech 1745 a 1747 splnit král Fridrich potřebuje pro soukromé bydlení, kde si mohl odpočinout od okázalosti a ceremonie soudu Berlín. To je zdůrazněno paláce název: Francouzská slovní spojení (sans souci), který volně překládá jako „bez obav“ nebo „bezstarostného“ symbolizující, že palác byl místem pro odpočinek, nikoli sídlo moci. Palác je málo více než jeden velký-přízemní dům-spíš jako Château de Marly než Versailles. Obsahující pouhých deset hlavních místností, byl postaven na čelo terasovité kopce ve středu parku. Vliv osobního vkusu krále Fridricha v konstrukci a výzdobě paláce byl tak velký, že jeho styl je charakterizován jako „Frederician rokoko“, a jeho city k paláce byly tak silné, že ji chápal jako „místo, které by zemřít ho „. [1] Kvůli sporu o pozemek paláce v parku, Knobelsdorff byl propuštěn v roce 1746. Jan Bouman, holandský architekt, skončil projekt.

The South or Garden façade and corps de logis of Sanssouci

V průběhu 19. století se zámek stal sídlem Frederick William IV. Byl zaměstnán architekta Ludwiga Persius obnovit a rozšířit palác, zatímco Ferdinand von Arnim byl obviněn z důvodu zlepšení, a tak pohled z paláce. Město v Postupimi, s jeho paláci, byl oblíbeným místem pobytu pro německé císařské rodiny až do pádu dynastie Hohenzollern v roce 1918.

Fridrich Veliký (1712-86). Po druhé světové válce, palác se stal turistickou atrakcí ve východním Německu. To bylo plně zachována s náležitým ohledem na jeho historický význam, a byla otevřena pro veřejnost. Po německém sjednocení v roce 1990, konečné přání Frederick stalo: jeho tělo bylo nakonec se vrátil ke své milované paláce a pohřbil v novém hrobě s výhledem do zahrady se mu podařilo vytvořit. Sanssouci a jeho rozsáhlé zahrady se stal světového dědictví UNESCO v roce 1990 pod ochranou UNESCO, [2] v roce 1995, byla Nadace pro pruské paláců a zahrad v Berlíně-Braniborsku stanovených k péči o Sanssouci a další bývalé císařské paláce a jeho okolí Berlin. Tyto paláce jsou nyní navštívilo více než dva miliony lidí ročně z celého světa.

Frederick the Great (1712-86).

Ethos Sanssouci

Frederick velký je náčrtek pro plán Sanssouci byl prototyp pro palác (sever je nahoře). Jediný enfilade deset hlavních místností tvoří-jih čelí sbor de logis. Na sever, dvě segmentová kolonády tvoří cour d’honneur. Dva lemovat křídla služby (skrytý od pohledu, stíněné stromy a na které se vztahuje popínavé rostliny) zajišťuje nezbytné, ale všední domácí offices.The místa a uspořádání Sanssouci nad vinice odrážela pre-romantický ideál harmonie mezi člověkem a přírodou, v krajina nařídil lidský rozměr. Vinařství, nicméně, byl vzít druhé místo na konstrukci paláce zahrad a parků. Hory, na níž Frederick vytvořil jeho terasy vinice měla stát ústředním bodem jeho panství, korunován nový, ale malé, palác-„mein Weinberghäuschen“ ( „můj malý viniční dům“), jak to nazval Frederick [3]. Díky své rozsáhlé výhledy do krajiny uprostřed přírody, Frederick chtěl bydlet tam sans souci ( „bez péče“) a následovat jeho osobní a umělecké zájmy. Z tohoto důvodu byl palác určený pro použití Fredericka a jeho soukromé hosté pouze během letních měsíců, od konce dubna do začátku října.

Dvacet let po jeho vytvoření Sanssouci, Frederick postavil nový palác (Neues Palais) v západní části parku. Tak daleko větší palác byl v přímém kontrastu s uvolněnou étos za Sanssouci, a zobrazí Frederick moc a sílu na světě, v barokním stylu. Design Nového paláce měl demonstrovat, že Prusko schopnosti byly neoddiskutovatelným navzdory jeho blízkosti porážku v sedmileté války ‚. [4] Frederick dělal žádné tajemství z jeho záměru, a to i s odkazem na novou výstavbu jako jeho „fanfaronnade“ ( “ chlubit „)

Tento pojem Grand Palace jež mají zapůsobit vedla k porovnání paláce v Postupimi do Versailles, [6] s Sanssouci je vržen do role jednoho z Trianons. Tato analogie, ale snadno pochopitelná, ignoruje původní zásluhy koncept, který stojí Sanssouci, palác, pro které byly vytvořeny celého parku a nastavení. Na rozdíl od Trianons, Sanssouci nebyl nápad, aby se vyhnuli větší paláce, z toho prostého důvodu, že čím větší palác, neexistovala v době početí Sanssouci je. Je však pravda, že Sanssouci byla určena k soukromé útočiště spíše než zobrazení síly a síly a architektonické hodnoty. Na rozdíl od Trianons, Sanssouci byl navržen tak, aby se celý sobě samé.

One of the two segmented colonnades enclosing the cour d’honneur on the northern side of the palace.

Jeden ze dvou segmentované kolonády obklopující cour d’honneur na severní straně palace.Sanssouci je malý, s hlavním bloku (nebo sbor de logis) je úzký jediné-patro enfilade pouhých deset pokojů, včetně služeb průchodu a místnosti pro personál za nimi. Frederick amatérský náčrtek 1745 (uvedeno výše) [7], dokládá, že jeho architekt, Knobelsdorff, byl více než projektant v Sanssouci kompletní architekt. Frederick zjeví se přijali žádné návrhy na změnu jeho plány, odmítl Knobelsdorff představa, že palác měl polo-suterénu podlaží, která by nejen podle oblasti služeb blíže po ruce, ale dali hlavní místnosti na vyvýšeném klavír nobile. To by mělo mít palác nejen velícejší přítomnost, ale také by mělo zabránit problémům vlhkosti, na které bylo vždy náchylné. [7] Nicméně, Frederick chtěl intimní palác pro život: například, spíše než škálování velký počet kroků, chtěl vstoupit do paláce, okamžitě ze zahrady. Trval na tom, budova v přízemí, z nichž podstavec byl kopec: v krátkosti, toto mělo být soukromé rekreační dům. Jeho opakující se téma a požadavek byl pro dům s úzkými vazbami mezi jeho stylem a volné přírody. Hlavní místnosti, osvětlené vysokými štíhlými okny, na jih přes obličej vinice zahrady, severní průčelí je vstupní fronty, kde byl půlkruhový cour d’honneur vytvořil dvě segmentová Corinthian kolonád.

V parku, na východ od paláce, je Sanssouci Obrazárny, postavený 1755 – 1764 pod dohledem architekta Johann Gottfried Büring. Stojí na místě bývalého skleníku, kde Frederick zvedl tropického ovoce. Obrazárna je nejstarší existující muzeum postavené pro vládce v Německu. Podobně jako palác sám, to je dlouhá, nízká budova, kterému dominuje centrální klenutou luk ze tří zátok.

The south façade of the Sanssouci Picture Gallery.

Jižní orientace zahradní fasády. Fridrich Veliký ignoroval jeho architekta, poradenství v místě piano nobile na nízké přízemí. Jako výsledek, palác nepodařilo maximálně využít jeho umístění. Jeho okna postrádají názorů, a je patrné z jeho spodní terasy se zdá být více než oranžérie palace.Following smrti Fredericka nové éry, viditelné znamení, která byla změna v architektonické styly. Neo-klasicismus, populární i jinde v Evropě, ale ignoroval Frederick, teď si našla cestu do Postupimi a Berlína za vlády nového krále Frederick William II. Nařídil výstavbu nového paláce v novém více módní styl, a zůstal na Sanssouci jen příležitostně.

Recepce a pokoje byly renovovány a zcela změnil ihned po smrti Fredericka. Frederick William von Erdmannsdorff obdržela komise pro renovaci. Zatímco Frederick byl výstavbu nového paláce v barokním slohu v letech 1763 a 1769, Erdmannsdorff, zastánce nových neo-klasicistním stylu, vytvořil Schloss Wörlitz Wörlitz v parku, první neo-klasicistní palác v Německu. V důsledku jeho vlivu, Sanssouci se stal prvním z paláců v Postupimi a Berlíně, které mají být předělán s neo-klasický interiér. V roce 1797 byl Frederick William II následoval Frederick William III, navštívil Sanssouci ještě méně často, než jeho otec, raději strávit letní měsíce v Paretz paláci nebo na Pfaueninsel v Berlíně.

Architektura Sanssouci

Architektonický detail z centrálního přídi zahradní fasády: Atlas a Caryatids.It nebyla náhoda, že Fridrich vybrané rokokové architektury u Sanssouci. Světlo, skoro náladový styl, pak v módě přesně hodí the light-hearted použití, pro něž to vyžaduje ústup. Rokokové umění se objevily ve Francii na počátku 18. století jako pokračování barokního stylu, ale v kontrastu s těžšími tématy a tmavší barvy baroko, rokoko bylo charakterizováno bohatstvím, slušností, hravost a lehkost. Rokokové motivy se zaměřily na bezproblémový aristokratický život a na světle-veselý romantiku, spíše než o hrdinských bitev a náboženských postav. Oni také točí kolem přírodních a vnější nastavení, což zase vyhovuje Frederick ideální přírody a designu je v naprosté harmonii. Palác byl dokončen stejně jako Frederick se předpokládá ve svém předběžném skic (viz obrázek výše)

Palác má jediné-patro hlavní blok s dvěma doprovodnými boční křídla. Budova zabírá téměř celou horní terasy. Potenciál monotónnost průčelí je prolomen centrální luk, jeho dome vystupujících nad valbovou střechou, s názvem paláce na ní v pozlacených bronzových písmen. Sekundární straně křídla na zahradní vpředu jsou promítány dvěma symetrickými řadami stromů každém zastavení ve volném-stojící laťových altány, bohatě zdobené zlacenými ornamenty.

Zahrada před palácem zdobí vyřezávané postavy Atlas a Caryatids, seskupených ve dvojicích mezi okny ukáže, že tyto podpory balustrádou výše. Popraven v pískovci, tato čísla obou pohlaví představují Bacchants, společníci boha vína Bakcha, a pochází z dílny sochaře Friedrich křesťanské plucha. Stejné dílně vytvořil vázy na zábradlí a skupiny andělíčky nad okny v kopuli.

Architectural detail from the central bow of the garden façade: Atlas and Caryatids.

Jižní průčelí Sanssouci kontrast obrazu Gallery.By, severní vstupní fasáda je zdrženlivější. Segmentaci kolonády 88 korintskými sloupy-dvě hluboké-křivky směrem ven z budovy paláce oplotit půlkruhový cour d’honneur. Jak na jižní straně, balustrádou s pískovcovými vázami zdobí střechu hlavní sbor de logis.

Lemovat sbor de logis jsou dvě vedlejší křídla, poskytující velké ubytovací služby a domácí kanceláře nutné, aby sloužil 18. století-monarcha, i když je na ústupu od světa. V době Frederick, byly tyto jediné-patro křídla pokrytá listy, aby přezkoumaly své světské účely. Východního křídla ubytoval sekretářky ‚, zahradníci‘ služebníky a pokoje ‚, zatímco západní křídlo paláce konat kuchyně, stáje a remise (trenér dům).

Frederich pravidelně zabíral palác každé léto po celý život, ale po jeho smrti v roce 1786 zůstala většinou neobydlených a zanedbané až do poloviny 19. století-. V roce 1840, 100 let po přistoupení, Frederick na trůn, jeho velký synovec Frederick William IV a jeho manželky přestěhoval do pokoje pro hosty. Královský pár zachována stávající nábytek a nahrazuje chybějící kusy nábytku od času Fredericka. Prostor, ve kterém Frederick umřel měl být obnoven do původního stavu, ale tento plán nebyl nikdy vykonán z důvodu nedostatku autentických dokumentů a plánů. Nicméně, křeslo, ve kterém Frederick umřel byl se vrátil k paláci v roce 1843.

Frederick William IV, projektant zaujatý jak architekturou tak zahradní architekturou, proměnil palác ustoupit od svého strýce do velké samotářské plně funkční a módní dům. Malý servis křídla byla rozšířena v letech 1840 a 1842. Bylo to nezbytné, protože zatímco Frederick philosophised a hrál hudbu Sanssouci, rád se žít skromně bez nádhera. Jak on stárl, jeho skromnost se vyvinul do lakota. On by nedovolil opravy vnější fasády a dovolil jim v pokoji jen s velkou nechutí. To byl přičítán jeho přání, že Sanssouci by měla trvat pouze jeho života .

Východní křídlo. Tyto dvě služby křídla, téměř neviditelný z očí do zeleň v době Fridricha Velikého, byl přestavěn v 19. století Frederick William IV, který se proměnil zámek v konvenčnější královské rezidence pro rodinu a doplnění soud use.The zahrnuto mezanin, který slouží pro obě křídla. Kuchyň byla přesunuta do východního křídla. Frederick velký je malý vinný sklep byl zvětšen poskytovat dostatek skladovacích prostor pro rozšířené domácnosti, zatímco nový patře ložnice poskytované zaměstnanci.

Západního křídla, stal se známý jako „The Ladies ‚křídlo“, poskytující ubytování pro ženy-v-čekající a hosty. To bylo společné uspořádání v střední-19th-století domácností, které často měly odpovídající „Wing bakalářský“ pro svobodné muže hostů a členů domácnosti. Pokoje byly zdobeny složitými boiseries, obložení a tapiserie. Toto nové ubytování pro ženy byl zásadní: v zábavné Sanssouci byl minimální době vlády Fridricha Velikého, a je známo, že ženy se nikdy bavit tam, tak tam žádné zařízení pro ně . Frederick oženil Alžběta Kristýna Brunšvicko -Bevern v roce 1733, ale oddělil se od jeho manželky po jeho nástupu na trůn v roce 1740. Queen bydlel sám v Schönhausen paláci v Berlíně po oddělení, a Frederick přednost Sanssouci být „sans femmes“ (bez žen)

The south facing garden façade. Frederick the Great ignored his architect’s advice to place the piano nobile upon a low ground floor. As a result, the palace failed to take maximum advantage of its location. Its windows are devoid of views, and seen from its lower terraces it appears to be more of an orangery than a palace.

Interiér paláce

„Flétna koncert Sanssouci“ tím, Menzel, 1852, líčí Frederick velký hrát na flétnu v jeho hudbě místnosti v Sanssouci.In tradici barokní, hlavní místnosti (včetně ložnice) jsou všichni na piano nobile, které bylo v Sanssouci V přízemí výběrem Fredericka. Zatímco vedlejší křídla mají horních patrech, sbor de logis obsazené král zabírá celou výšku konstrukce. Komfortu byl také prioritou v uspořádání místností. Palác vyjadřuje současné francouzské architektonické teorie v jeho apartmá dvojí ideály dvorské komfort, zahrnující dvě řady pokojů, jeden za druhým. Hlavní pokoje tvář zahrady, hledá směrem na jih, zatímco služebníka čtvrtletí v řadě za sebou, jsou na severní straně budovy. Byt double tedy skládá z hlavní místnosti a zaměstnance komory. Dveře připojit apartmány s sebou. Jsou uspořádány jako „enfilade“, takže celý vnitřní délka paláce lze posoudit na první pohled.

Frederick načrtl své požadavky na dekoraci a uspořádání, a tyto náčrtky byly vykládány umělci jako Johann August Nahl se Hoppenhaupt bratři, Spindler bratři a Johann Melchior Kambly, kteří si nejenom díla vytvořená díla, ale zdobené pokoje v rokoko styl. Zatímco Frederick pramálo záleželo etikety a módy, on také chtěl být obklopen krásnou předmětů a uměleckých děl. On zařídil své soukromé byty podle jeho osobního vkusu a potřeb, často ignoruje současné trendy a módy. Tyto „self-kompozice“ v rokokovém umění vedl k termínu „Frederician rokoko“ [11].

Hlavní vstupní prostor, skládající se ze dvou sálů, „Vstupní hala“ a „Mramorovém sále“, je ve středu, čímž společné prostory pro hosty a montáž soud, zatímco hlavní místnosti lemovat Mramorový sál se postupně více intimní a soukromé, v tradici barokní koncepce státní pokojů. Tak, Mramorový sál byl hlavní přijímací místnosti pod centrální kupolí. Pět pokojů sousedila mramorovém sále na západě, zatímco královské apartmá leží na východ – publikum místnosti, hudební místnost, pracovna, ložnice, knihovna, galerie a dlouho na severní straně.

Palác je obecně zadané přes vstupní halu, kde bylo zadržováno formu klasického vnější kolonádou pokračoval do interiéru. Stěny obdélníkové místnosti byly rozděleny podle deset párů korintskými sloupy z bílého mramoru s pozlacenými štukové hlavice. Tři overdoor reliéfy s tématy z mýtu Bacchus odráží vinice téma vytvořené mimo. Georg Franz Ebenhech byl zodpovědný za zlacené štukové práce. Přísné klasické elegance byl zmírněn malovaným stropem, které jsou prováděny švédského malíře Johanna Harper, zobrazující bohyně Flora s ní akolytek, házeli květiny dolů z nebe.

The East Wing. The two service wings, virtually hidden from sight by foliage in the time of Frederick the Great, were remodelled in the 19th century by Frederick William IV, who transformed the palace into a more conventional royal residence for family and court use.

Die Tafelrunde Adolph von Menzel. Bombírování ovál, „Mramorovém sále“, je hlavní recepci paláce. Na levé straně, v purpurové pláště, sedí Voltaire, ostatní hosté jsou členy pruské akademie SciencesThe bílo-a-gold ovál Marmorsaal ( „Mramorovém sále“), jako hlavní přijímací pokoj, bylo nastavení pro oslavy v paláce, jeho dome korunována kupolí. Bílá Carrara mramor byl použit pro párové sloupy, nad nímž se štukovou putti houpat nohama od římsou. Dome je bílá se zlaceným ornamentem a podlaha je z italského mramoru intarsia vykládanou v odděleních vyzařovat z centrálního mřížovina ovál. Tři arch-headed okna tvář zahrady, naproti nim, ve dvou nikách lemovat dveřích, postavy Venus Urania, bohyně volné přírody a života, a Apollo, bůh umění, francouzský sochař François Gaspard Adam, se sídlem ikonografie Sanssouci jako místo, kde se připojil umění s přírodou.

Sousední místnosti sloužily jako oba publikum pokoj a jídelna. Je zdoben obrazy francouzských umělců 18. století-, včetně Jean-Baptiste Pater, Jean François de Troy, Pierre Jacques Cazes, Louis Silvestre, a Antoine Watteau. Avšak zde, stejně jako ve většině místností, vyřezávané putti, květiny a knihy o overdoor reliéfy byly práce plucha a malby zdůrazňují duchu rokokové paláce. Tato bujná forma výzdoby rokoka, Rocaille byl použit v množství na stěnách a stropu v hudebním pokoji. Hodně z práce byl sochař a malíř Johann Michael Hoppenhaupt (starší). 1746 fortepiano Gottfried Silbermann, který kdysi patřil Frederick velký zůstává jako nostalgická připomínka místnosti původní účel.

King pracovna a ložnice, přestavěn po smrti Fredericka by Frederick William von Erdmannsdorff v roce 1786, nyní je v přímém rozporu s rokokovou pokojů. Tady, čisté a prosté rysy klasicismu pravidla. Nicméně, Frederick na stůl a křeslo, v němž zemřel v roce byly vráceny do místnosti, v polovině 19. století. Portréty a jednou chybějící kusy nábytku od času Fredericka také od té doby nahrazen.

Kruhové knihovna odchýlil od prostorové struktury francouzského palácové architektury. V místnosti je téměř neviditelný, přístupné přes úzký průchod z ložnice a zdůraznil jeho soukromý charakter. Cedrové dřevo bylo použito k panelu na zdi a alcoved knihovny. Harmonické odstíny hnědé umocněnou bohaté zlato-barevné Rocaille ozdoby byly určeny k vytvoření mírové nálady.

Knihovny obsahuje přibližně 2100 svazků řeckých a římských spisů a historiographies a také sbírku francouzské literatury 17. a 18. století s důrazem na těžké práce Voltaire. Knihy byly vázány v hnědé nebo červené kozí kůže a bohatě zlacené.

Severní orientace galerie přehlédl nádvoří. Zde opět, Frederick odchýlil od francouzských room design, který by měl servisní prostory umístěné v této lokalitě. Zapuštěné do vnitřní zdi této dlouhé místnosti výklenky obsahovaly mramorové sochy řecko-římská božstva. Pět oken se střídají s molem brýle na vnější stěně odráží obrazy Nicolas Lancret, Jean-Baptiste Pater a Antoine Watteau visel mezi výklenky opak.

Na západ byly pokoje pro hosty, v němž byly podány tyto přátelé krále za natolik intimní, kteří budou pozváni na tuto většinu z jeho soukromých paláců. Dva z návštěvníků Frederick byly dostatečně odlišena a časté, že pokoje jsou obsazené byly pojmenovány po nich. Rothenburg pokoj je pojmenován po Count Rothenburg, kteří obývali jeho kruhovou místnost až do své smrti v roce 1751. Tato místnost zůstatky palác architektonicky s knihovnou. The Voltaire Pokoj byl často obsazené filozof během jeho pobytu v Postupimi mezi roky 1750 a 1753. [12] Voltaire Pokoj byl pozoruhodný pro jeho výzdobu, který mu dodává alternativní název „Flower Room“. Na žluté lakované stěny panelu se překrývají, barevné, bohatě zdobený řezby ze dřeva. Opice, papoušci, jeřáby, čápi, ovoce, květiny, věnce dal pokoj veselý a přirozený charakter. Jan Kristián Hoppenhaupt (mladší), určené místnosti mezi 1752 a 1753 od skic z Frederick.

terasovitých zahrad

Terasy zahrady, shlíží z paláce, k park.The panoramatický výhled do zahrady Sanssouci je výsledkem Fridricha Velikého rozhodnutí vytvořit terasovité vinice na jižním svahu kopce Bornstedt. Oblast byla v minulosti zalesněné, ale stromy byly pokáceny v době vlády „voják-král“ Frederick William I, aby město v Postupimi expandovat.

Dne 10. srpna 1744, Frederick nařídil holé stráně, které mají být transformována na terasovitých vinic. Tři široké terasy byly vytvořeny, s vypouklým centra maximalizovat slunci (viz plán). Na příčky nosných stěn je zdivo propíchnutí 168 prosklené niky. Laťových vín z Portugalska, Itálie, Francie, a také z nedaleké Neuruppin, byly vysazeny před zdivo, fíky a zároveň rostl v nikách. Jednotlivé části terasy byly dále rozděleny podle proužky trávníku, na kterém byly vysázeny tisy. Nízká box hedging obklopen laťových ovoce, což kruhové okrasné parteru. Ve středu tohoto „kola“, 120 kroků (nyní 132) vedly dolů další dělení terasy do šesti.

Laťových altán na Sanssouci.Below kopec, barokní okrasné zahrady, která vychází z parteru ve Versailles, byl postaven v roce 1745. Velká fontána byla postavena v centru této zahrady v roce 1748. Frederick nikdy neviděl hrát, protože kašna inženýrů činných ve výstavbě měl málo pochopení zahrnutých hydrauliky. Z roku 1750, byly mramorové sochy umístěny v okolí povodí fontány. To opět byla funkce zkopírovány z Versailles: údaje z Venuše, Merkur, Apollo, Diana, Juno, Jupiter, Mars a Minerva, jakož i alegorické obrazy čtyř živlů oheň, voda, vzduch a země. Venuše a Merkur, díla sochaře Jean Baptiste Pigalle, a dvě skupiny lovců byly alegoriemi prvků (vítr a voda), který předkládá Lambert Sigisbert Adam, předložil majitel Versailles, francouzské King Louis XV. Zbývající čísla pocházela z dílny François Gaspard Adam, renomovaný sochař v Berlíně. Od 1764, francouzský Rondel, jak to přišlo být známý, byl dokončen.

Nedaleko se zeleninovou zahradu, která Frederick William I položil se někdy před rokem 1715. Voják-král z legrace dal tento jednoduchý zahradní název „Můj Marly“, [13] v odkazu na velmi podobné zahrady na letní sídlo Louis XIV v Marly-le-Roi.

V jeho plánech pro důvody, Frederick klade velký důraz na kombinaci obou okrasné zahrady a praktický, což dokazuje svou víru, že umění a přírody by měla být jednotná.

Park

The Chinese House, designed by Johann Gottfried Büring between 1755 and 1764; a pavilion in the Chinoiserie style: a mixture of rococo elements coupled with Oriental architecture.

Chrám přátelství: postavena na jih od hlavní třídy 1768 – 1770 Carl von Gontard v paměti Fridricha Velikého nejoblíbenější sestra, Margravine Wilhelmine Bayreuth. Budova doplňuje Antique chrám, který leží přímo na sever od alley.Main článku: Sanssouci Park
V návaznosti na terasovité vinice a dokončení paláce, Frederick obrátil svou pozornost k krajiny z větší blízkosti paláce a tak začal vymýšlet Sanssouci parku. V jeho organizaci parku, Frederick pokračoval, co začal v Neuruppin a Rheinsberg [14]. Rovnou hlavní třídy bylo stanoveno, nakonec 2,5 km dlouhé, začíná na východě na obelisk 1748 a rozšířila v průběhu let do New paláce, které označí jeho západním konci.

Pokračování zahradnické téma terasovitých zahrad, 3000 ovocné stromy byly vysazeny v parku, a skleníky a školky stanoveno, vyrábějící pomeranče, melouny, broskve a banány. Sochy a obelisky byly také postaveny, s reprezentacemi bohyně Flora a Pomona. Frederick měl několik chrámů a hlouposti postavený ve stejném stylu rokoka jako palác sám. Některé z nich byly malé domky, které kompenzovat nedostatek prostory v paláci sám.

Čínský dům, navržený Johann Gottfried Büring v letech 1755 a 1764; pavilon ve stylu čínský styl: směs rokokové prvky ve spojení s orientální architecture.Frederick investoval těžce v marném pokusu o zavedení systému fontány v parku Sanssouci, snaží se napodobovat jiná velká barokních zahrad v Evropě. Hydraulika v této fázi ještě v plenkách, a to i přes výstavbu čerpací domů a nádrží, kašen v Sanssouci mlčel a ještě na dalších 100 let. Vynález parní energie vyřešil problémy, o století později, a tak nádrž konečně splnila svůj účel. [15] Od kolem 1842, pruské královské rodiny se konečně mohli obdivovat funkcím jako je Velká Kašna pod terasy vinice, střelba proudy vody do výšky 38 metrů. Čerpací stanice sám se stal další zahradní altán, maskované jako turecká mešita, s komínem stává minaret.

Park byl rozšířen pod Frederick William III, a později za jeho syna Frederick William IV. Architekti Karl Friedrich Schinkel a Ludwig Persius Charlottenhof palác postavený v parku na místě bývalého zemědělského objektu, a Peter Joseph lenne byl pověřen zahradní úpravy. Široké louky vytvořil vizuální cesty mezi Charlottenhof, římské lázně a Nového paláce, a začleněné hlouposti, jako je chrám přátelství Fridricha Velikého.

Úmrtí
Frederick William I Pruska
Fridrich Veliký v roce 1991 mezi všemi vojenskými poctami

Sanssouci v moderní době

Dragon Dům byl postaven v letech 1770 a 1772 ve stylu čínský styl na severním okraji Sanssouci Park.After první světové války, a to i přes konec monarchie Němce, palác zůstal v držení rodu Hohenzollern. To se nakonec dostal pod ochranu pruské „Verwaltung der Staatlichen Schlösser und Gärten“ (Správa národního paláců a zahrad) dnem 1. dubna 1927. [16]

Když nálety na Berlín začal v druhé světové válce, nejvýznamnější díla bývalých císařských paláců byly převedeny za bezpečnost na Rheinsberg (Braniborsko) a Bernterode im Eichsfeld (Durynsko). Struktura paláce zůstala bez úhony i přes tvrdé boje v okolí v roce 1945, ale starého větrného mlýna, uchovávané v parku Frederick přidat rustikální kouzlo, byla zničena. [17]

Po skončení války byla většina položek, které byly přesunuty do Rheinsberg převedeny jako kořist do Sovětského svazu, pouze malá část se vrátil do paláce v roce 1958. Umělecké kusy z Bernterode nalezeno američtí vojáci byli nejprve odeslány do Wiesbadenu do „Centrální umění Sběratelství bod“ av roce 1957 odešel do palác Charlottenburg v Západním Berlíně.

Ve srovnání s mnoha podobných budov, palác dařilo i během téměř 50 let pod komunistickou příslušnost ve východním Německu. Kostel Sv. Salvátora v Sacrow a centra v Postupimi bylo zanedbané, a některé z historického centra v Postupimi byla zbourána. Berliner Stadtschloss (Berlin City Palace), obsahující architektonické dílo Schinkel, Erdmannsdorff a Knobelsdorff byla zbořena v roce 1950, ale Sanssouci přežil bez úhony a východoněmecká vláda snažila se Sanssouci uvedena na seznamu světového dědictví UNESCO. Toho bylo dosaženo v roce 1990 s následující citace:

Sanssouci kolem roku 1900, tento názor je stále unchanged.The palác a park Sanssouci, často označované jako „pruských Versailles“, je syntézou umělecké proudy 18. století ve městech a soudy Evropy. Že soubor je unikátní ukázkou architektonické tvorby a krajinářská architektura na pozadí intelektuální zázemí monarchický myšlenek stavu [6].

Po sjednocení Německa byla knihovna Frederick se vrátil v roce 1992 na svého bývalého domova v Sanssouci. Třicet šest-olejomalby období mezi rokem 1993 a 1995. V roce 1995 byla založena Nadace pruských paláců a zahrad v Berlíně-Braniborsku. Organizace práce, je pro správu a péči o Sanssouci a dalších bývalých císařských paláců v Berlíně a Braniborsku, které navštívilo přes dva miliony návštěvníků ročně z celého světa.

V roce 2004, fim tvůrci pro film Aeon Flux se rozhodla použít části paláce venkovní fasády a zahrad na několik filmu první scény.

A trellised gazebo at Sanssouci.

LEGOLAND Feriendorf najdete 100 km od Mnichova v městečku Günzburg. Cesta z Prahy trvá autem 4 – 5 hodin (celá po dálnici). Dlouhé cesty určitě nebudete Vy ani vaše děti litovat, protože se v Legolandu dostanete do úplně jiného světa. Dospělí se vrátí do dětských let, děti si budou připadat jako v hračkářském ráji. Naplňte sen svých dětí!

NOVINKA Legolandu Feriendorf v roce 2009
Na letošní sezónu se v Legolandu nově otevírají brány podvodního světa, obřího akvária s živými žraloky! Jeho návštěvníci zažijí na vlastní kůži fascinující cestu potopeným městem Atlantis. Kromě žraloků, murén a dalších tropických ryb uvidí více než 50 nových podvodních modelů, postavených , jak jinak, z více než 1 milionu cihliček LEGO. Při procházce 8 metrů dlouhým podvodním tunelem se Vám naskytne pozoruhodný pohled do hlubin oceánu.

Co dalšího můžete v parku navštívit?

MINILAND – srdce všech LEGOLANDŮ – ukazuje svět v měřítku 1:20. Prohlédnete si zde např. Berlín, Frankfurt nad Mohanem., mnichovské letiště, Benátky, Holandsko, Švýcarsko…

ZEMĚ DOBRODRUŽSTVÍ – vydejte se divokou džunglí po stopách hrdiny Pirátů z Karibiku Joe Blacka. Nachází se zde také největší pojízdná atrakce všech parků – vodní dráha. 8-12 pasažérů se vydá na kánoi do dosud neobjevených částí deštného pralesa. Uvidí přitom obrovského LEGO pavouka, masožravé rostliny a dinosaury. Je tu také 12 m vysoká skluzavka – vodopád, nahánějící hrůzu i dospělým.

SAFARI – přátelé zvířat – POZOR. Viděli jste už z těsné blízkosti gorily, žirafy, slony, krokodýly a lvy v životní velikosti? Během jízdy safari jeepem spatříte více než 90 zvířat.

IMAGINATION – zde v testovacím a stavebním LEGO centru můžete zapojit svou vlastní fantazii a kreativitu. Do LEGO arény se vejde až 800 návštěvníků, kteří mohou pozorovat Live show.

DUPLO – místo pro ty nejmenší, na ploše 1600 m2 si mohou vyzkoušet svojí dovednost. Zábavu slibují především DUPLO domky, zařízené jako požární zbrojnice, policejní stanice a labyrint, či DUPLO vlak, který malé pasažéry bezpečně proveze.

PIZZA MANIA – kdo si myslí, že jde o obyčejnou pizzerii, je na omylu, neboť zde nevaří kuchař, ale plně automatická linka. Host si může poručit své přísady a pozorovat, jak se jeho pizza vyrábí.

Na území Imagination se nachází také 50m vysoká rozhledna. Kdo se beze strachu vydá nahoru, odmění ho grandiózní výhled na celý park.

ZEMĚ RYTÍŘU – poznávacím znamením této části parku je starověký hrad. Na hřbetě ohnivé saně se zde rytíř s hradní paní ubírají na cestu starými časy. Menší děti se zde mohou svézt na pravém LEGO koni.

LEGO CITY – město v LEGO stylu. V LEGO autoškole si mohou děti udělat vlastní řidičský průkaz. Kromě toho zde stojí LEGO továrna a projíždí vlak LEGO Express

OTEVÍRACÍ DOBA: 4.4. – 08.11.2009 – 10:00 – 18:00 hod.
4.5. – 20.5.2009. a 15.9. – 23.09.2009 v PO-ST zavřeno

VSTUPENKY PRO JEDNOTLIVCE