Bylo krátce po zimě a pomalu se hlásilo jaro. Sníh pomaloučku slézal a vykukovaly jarní květiny. V tomto období byla Tina se svým otcem v Miláně na pohřbu jejich bývalého milého šéfa tehdejší kriminálky, kde Tina s otcem pracovali. Otec Tině byl malým nadřízeným, ale jejich velký šéf byl Fabio de Mino. Tina na této kriminálce dělala praxi a pak hned po škole zde skončila na trvalo, než na místo de Mina nastoupil jiný šéf, se kterým Tina měla velké rozpory, a to byl její důvod odjet do Kolína na kriminálku, kde pomáhala řešit jeden případ. Tinin otec už nezažil nového šéfa, protože v té době byl v Kolíně a spravoval tehdejší autosalon.

Fabio de Mino zemřel na srdečný infarkt a poslední dobou byl moc nemocný a ochablí. Tina s otcem spali u své příbuzné Petry Clementové. V den pohřbu všichni policisté a komisaři i z jiných oddělení, kteří znali Fabia de Mina, se byli s ním rozloučit. Měli na sobě slavností policejní uniformy, které mají na takové příležitosti, anebo když přebírají nějaké medaile. Tina s otcem se po dlouhé době nasoukali do svých slavnostních uniforem. Bylo zde plno příbuzných, známých či nějak se znali Fabiem de Minem. Tina s otcem moc dobře znali s Fabiem de Minem a jeho manželkou. Společně trávili hodně času jak v práci, tak i po práci. Jako kdyby byla Tina s otcem jejich příbuzní.
Po pohřbu se konalo malé posezení u manželky doma – jenom pro příbuzné, kde byla Tina s otcem. Ostatní policisté šli opět do služby, kde dělali svou práci a občas zavzpomínali na Fabia de Minu. Manželka se hodně starala o Tinu s jejím otcem. A tak je zavedla do jeho pracovny.
TINA: “ Má to tu pořád stejný, když jsem tu občas byla.“
MANŽELKA: “ To ano, Fabio to tak chtěl, až jsem, přijdete. Chtěl vás pozvat na jednu věc.“ Ukázala jim ocenění, které Fabio de Mino získal od ministra vnitra za perfektní práci u policie. “ Toto ocenění získal asi tak před měsícem než…….“ Manželce se objevili slzy v očích.
OTEC: “ To je krásné ocenění. Tohle to se dostane málo do rukou zaměstnancům policie, když už jsou po své službě.“
MANŽELKA: “ Pořád o tom básnil, že vás pozve. Chtěl to udělat někdy v létě……“
TINA: “ V dopise jste psala, že nám tu něco zanechal.“
MANŽELKA: “ Jednu medaili. Je to ještě za vašich mladých let.“ Dala Tině červenou semyšovou krabičku s medailí. Tina ji otevřela.
OTEC: “ To je ještě, co jsi byla na škole. Šlo o ty ukradené královské klenoty…….“
TINA: “ Asi už tuším. Ale tohle to nemůžu příjmout. To patřilo vašemu manželovi a tak by to tady mělo být.“
MANŽELKA: “ Ne, Fabio si to tak přál, abyste si to vzala vy.“
TINA: “ Tak tedy děkuji, ale raději bych to viděla tady.“
OTEC: “ Tina má pravdu, že by to mělo být tady.“
MANŽELKA: “ Povídal, abyste měli nějakou vzpomínku na vašeho šéfa, když jste v Kolíně. Ještě tohle to mi řekl, než…….“
OTEC: “ Měla byste udělat malou dovolenou, třeba u vaší sestřenice. Musíte přijít na jiné myšlenky.“
MANŽELKA: “ Za dva dny k ní odjíždím.“
TINA: “ Odpočinek vám udělá moc dobře.“
OTEC: “ Tak půjdeme za ostatními.“
MANŽELKA: “ Jestli chcete, můžete tu ještě zůstat.“ Odešla do obýváku za příbuznými. Tina s otcem ještě malou chvilku zůstali. Otec našel jednu společnou fotografii s Fabiem de Minem, když odcházel do penze.
TINA: “ Byli to krásné časy.“
OTEC: “ Už teď mi moc chybí. Byl to moc dobrý člověk.“
V podvečerních hodinách se vrátila Tina se svým otcem za Petrou do jejího bytu. Petra si dělala malou večeři. Tina a otec šli rovnou za Petrou do kuchyně. Tina s otcem tuto událost brali hodně osobně, jako kdyby Fabio de Mino jejich člen rodiny.
PETRA: “ Tak jaký pohřeb?“
TINA: “ Byl moc pěkný.“
OTEC: “ Takový si přímo zasloužil.“
PETRA: “ A co jeho manželka? Když tu byla, tak byla úplně na dně.“
TINA: “ Smrt jejího manžela ji velice vzala.“ Položila na stůl medaili, kterou dostala.
PETRA: “ Můžu se podívat?“
TINA: “ Ale jistě.“ Petra otevřela červenou krabičku, ve které byla medaile. Petra si vzala medaili do ruky a prohlížela si ji.
PETRA: “ Vždyť patří vašemu zesnulému šéfovy.“
OTEC: “ To ano, ale de Mino odkázal Tině tuto medaili.“
PETRA: “ Měla bys to nechat, jako takovou malou památku.“
TINA: “ Ale nedala si to vymluvit.“
PETRA: “ Ale je to krásná cena.“ Položila medaili zpět do krabičky a zavřela ji. „Tak spolu se najíme, aspoň trochu přijdete na jiné myšlenky.“
TINA: “ Nevolal mi někdo?“
PETRA: “ Někdo ti volal, když to chtěla vzít tak položil. Volal ti tvůj manžel.“
TINA: “ Tak jsi to měla vzít Tomovi.“ Odešla do obýváku, kde zavolala Tomovi. Otec se šel převléknout z uniformy, Petra dodělala večeři pro Tinu a jejího otce. Tina dotelefonovala s Tomem, když Petra přinesla večeři pro všechny, Tina zasedla ke stolu.
OTEC: “ Jak pak se má Tom a děti?“
TINA: “ Už se mě nemohou dočkat.“
PETRA: “ Víš, že jde na tobě vidět, že ta smrt šéfa vzala.“
TINA: “ Byl jako můj starší brácha. Hodně jsem za ní chodila, co jsem chtěla vysvětlit.“
OTEC: “ Mohla ses mě klidně zeptat.“
TINA: “ Hlavně jsem za ním chodila kvůli škole, co nám vyprávěl na přednáškách.“
PETRA: “ Vždyť ses mohla zeptat při přednášce.“
TINA: “ To ano, ale nechtěla jsem to tam rozpatlávat.“
OTEC: “ Tak snad obrátíme list. Uzavřeme toto téma.“
TINA: “ Máš pravdu. Tak se pustíme do tvých skvělých tortelin.“
PETRA: “ Když jsi tady, tak tě vždy udělám ráda.“
Druhý den……. Tina s otcem vyrazili v podvečerních hodinách domů do Kolína, kde na ně čeká práce. Pár hodin to Tině a jejímu otci bude trvat – několik hodin než se dostanou do Kolína a v Kolíně se děli věci…….
Na služebně……. Semir seděl ve své kanceláři a čekal na Tom, aby mohli jet spolu na každodenní objížďku po dálnicích. Semir vstal a odešel za Andreou.
SEMIR: “ Neozval se ti Tom?“
ANDREA: “ Ne, proč?“
SEMIR: “ No už by tu měl být.“ Na Andreině stole se ozval telefon.
ANDREA: “ Schäferová, dálniční policie……. A Kde?“ Zapsala si, kde stala jedna hrozná věc. „Dobře, už tam jednou naši kolegové……. Naschle.“ Zavěsila.
SEMIR: “ Co se stalo?“
ANDREA: “ U dálničního přivaděče na A24 a A56 se našlo tělo muže.“
SEMIR: “ Řekni to Hotemu a Bonrátova, že jsem na cestě. A zavolej výjezdovou.“
ANDREA: “ Už na tom pracuji.“ Semir si došel pro svoji bundu a odjel na místo činu.
………pokračování příště……