Édouard Manet: Sebevražda, 1877
První pomoc osobě pokoušející se o sebevraždu podříznutím žil během školení vodních záchranářu Červeným křížem (v rámci výcviku je fixována druhá zdravá ruka).
Sebevražda (latinsky suicidium, z sui = se, sebe a caedere = zabít, respektive caedium = zabití; řecky autocheiria) je akt vědomého a úmyslného ukončení vlastního života. Člověk, který tento čin provede, se nazývá sebevrah. Sebevražda je nejčastější příčinou nepřirozeného úmrtí.
V období let 2001–2005 bylo v Česku zaznamenáno 8023 sebevražd (pro srovnání v tomto období zemřelo 7010 osob při dopravní nehodě), což tvoří 1,48 % celkového počtu úmrtí a 23,3 % úmrtí vnějšími příčinami. Mnohem častěji (80 % případů) sebevraždu páchají muži. Podle odborníků je tento poměr způsoben zejména tím, že muži jsou v této činnosti důslednější. Pokud se k takovému kroku rozhodnou, čin skutečně vykonají. Volí přitom střelnou zbraň nebo oběšení, kde je šance na záchranu velmi malá. Ženy oproti tomu přistupují spíše k předávkování léky a lékařům se daří je zachránit. Většinou se jedná o sebevraždy demonstrativní, podle statistik ženy takové pokusy dělají 4× častěji než muži. Nejčastěji k tomuto činu přistupují lidé mezi 45 a 50 lety, nejčastějším způsobem je oběšení.
Podle výzkumů je přibližně 90% sebevražd spojeno s psychickými poruchami, typicky s depresemi, závislostí na alkoholu, schizofrenií a poruchami osobnosti (nejvíce s emočně nestabilní a antisociální).
Počet sebevražd se dlouhodobě snižuje a očekává se, že tento trend bude dále pokračovat. To je způsobeno také kvalitnějšími antidepresivy a kvalitnější psychiatrickou péčí. Významné nárůsty počtu sebevražd jsou svázány s obdobím zásadních změn, ať již se jedná o třicátá léta 20. století (ekonomická krize, začátek 2. světové války) nebo přelom 60. a 70. let 20. století (normalizace).
Zvláštní pozornost si zaslouží sebevraždy dětí. V období 2001-2005 bylo zaznamenáno 35 případů (věková skupina do 14 let). U dětí se jedná o impulzivní zkratkovité jednání. K takovému činu pak stačí třeba špatná známka na vysvědčení a strach z reakce rodičů. Častým důvodem je také nešťastná láska.
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = „zobrazit“; var tocHideText = „skrýt“; showTocToggle(); } //]]>
Etymologie
Slovo sebevražda je spojením zvratného zájmena a slova vrah/vražda (má základ v praslovanském výrazu vorgъ – nepřítel (v češtině došlo k posunu významu)). Pro vykonání sebevraždy je v češtině spojení „spáchat sebevraždu„. Slovo spáchat se přitom v češtině pojí s negativními jevy (spáchat zločin, spáchat hřích). To souviselo také s náboženským prostředím, které dobrovolný odchod ze života považovalo za tak těžký hřích, že takovým lidem byl upírán křesťanský pohřeb. Přitom toto spojení se začalo používat až v 19. století[4]. Dřívější památky, pokud takový jev popisují, volí přímá slova jako „padl na meč“ či „oběsil se“.
Psycholog Pavel Říčan ve své knize Agresivita a šikana mezi dětmi používá pojmenování suicidium, které překládá jako sebezabití. Připojuje k němu poznámku: „Záměrně neužívám slova „sebevražda“, které má odsuzující akcent; ten není u některých suicidií na místě.“
Druhy sebevražd
Plánovaná, bilanční
Jde o naplánované rozhodnutí, člověk nevidí důvod, proč dál setrvávat na světě. Lze dokonce konstatovat, že detaily provedení připravuje a plánuje velice pečlivě, někdy až zálibně. Velmi často ji plánuje v naprostém soukromí, pouze člověk s velmi pomstychtivým motivem s sebou chce vzít co nejvíc jiných lidí. To je případ fanatických teroristů nebo prostě člověka v hlubokém týlu nepřítele, ať se jedná o jakékoliv pojetí výrazu nepřítel (osobní, válečný, atd.). Je velice obtížné této sebevraždě zabránit, protože bez odborné pomoci touha po klidu a dosažení pomyslného ráje přetrvává a vede k novým přípravám. Otázka podílu viny nejbližšího okolí dotyčného je velmi diskutabilní. Ne každý dokáže odhadnout nebo dokonce vyhodnotit jakékoliv známky „volání o pomoc“, pokud jsou vůbec rozpoznatelné v poslední fázi příprav. Bilanční sebevraždy často páchají vážně nemocní lidé.
Impulzivní
Vznikne z náhlého popudu, a to i při dlouhodobých depresích („padla poslední kapka“), může působit velmi náhle. Šok z momentálního psychického úrazu překryje vše ostatní a dokáže překrýt i pud sebezáchovy. Pokud se podaří sebevraha zadržet, roste šance na potlačení této nejjednodušší zničující optiky. Obnoví se potřeba žít nebo alespoň strach z bolesti. Stává se, že i impulzivní sebevrah kolem sebe nechá náznaky, kterými podvědomě volá o pomoc a pozornost okolí.
Předstíraná
Předstíraná sebevražda je velmi oblíbený nástroj citového vydírání, při kterém je obětí jednoznačně okolí. Sebevrah se zajistí, aby někdo přišel a našel ho. Bolest z pořezaných zápěstí nebo předloktí vnímá optikou velikosti trestu toho, kdo to zavinil – tedy vydírané osoby. „Bolí mě to proto, že jsi byl zlý.“ Hrubší zacházení s vyděračem se ukázalo jako celkem přínosné. Ve zdravotnických zařízeních bývali „práškaři“ nuceni podílet se na úklidu po výplachu žaludku, řezné rány se zašívaly bez většího umrtvení. Stále platí, že přistoupení na hru sebevraha znamená jeho vítězství.
Forma protestu
Jsou známy i případy (neteroristických) aktů sebevraždy, které vyjadřují politické postoje a burcují veřejnost. Často jsou pak oslavovány jako hrdinské činy. Z českého prostředí sem patří sebeupálení Jana Palacha a Jana Zajíce v roce 1969 na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, ještě před nimi tímto způsobem protestoval proti okupaci Československa polský účetní Ryszard Siwiec. Sebeupálením protestoval také v roce 1960 buddhistický mnich Thích Quảng Đức v Saigonu (Jižní Vietnam) a Norman Morrison ve Spojených státech proti válce ve Vietnamu. Ke smrti může vést také protestní hladovka, což málem postihlo Mahátmu Gándhího, který se snažil zabránit bojům mezi hinduisty a muslimy.
Sebezabití
Úmrtí vlastním přičiněním, ale bez předchozího úmyslu (opilec se smrtelně poraní pádem).
Biická a patická
Biická sebevražda – motiv má původ v realitě, když člověk např. kvůli dluhům vyhodnotí svou situaci jako bezvýchodnou; patická – původ v patologii, např. schizofrenik se zabije kvůli strachu z halucinovaných objektů.
Zvláštní typy sebevraždy
Generál Akaši Gidaju píše po prohrané bitvě (1582) svá poslední slova před spácháním seppuku.
- Seppuku, 切腹 (nesprávněji známo jako harakiri (hara-kiri, 腹切り)) je japonská rituální sebevražda.
- Sebevražda cizí rukou – sebevrah například zadrží rukojmí nebo s puškou v ruce vyhrožuje ostřelováním. Cílem jeho jednání je dosáhnout toho, aby byl zabit bezpečnostními složkami. Rukojmí bývají držena v místnosti tak, aby i na sebevraha bylo dobře vidět a byl umožněn snadný zásah odstřelovače. Vyjednavač musí přesvědčit sebevraha o ceně jeho života. V případě akutního nebezpečí může dojít k zásahu a skutečnému zabití sebevraha, pak je důležité zabránit tomu, aby někoho „vzal s sebou“.
Sebevražedné útoky
- Kamikaze (神風) (česky: Božský vítr) je japonský termín původně označující tajfun, který zničil mongolské invazní loďstvo připravující se na dobytí Japonska. Na konci druhé světové války byl tento pojem použit pro označení pilotů, kteří se s letouny napěchovanými trhavinou vrhali na spojenecké lodě. V zemích mimo Japonsko je toto slovo používáno pro označení sebevražedného útočníka.
Sociologický pohled
Se sebevraždou jako sociologickým tématem přišli Emile Durkheim (Le suicide, 1897) a Tomáš Garrigue Masaryk (habilitační práce Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev současnosti), 1878).