Rubrika: Osobnosti Německa

Adolf Hitler

Politik

Datum narození: / datum úmrtí:
20.04. 1889 / 30.04.1945
Místo narození: / místo úmrtí:
Braunau, Rakousko / Berlín, Německo
Znamení:
Beran

„Génius zla“. To je jedna z nejjemnějším přezdívek, pod kterou zůstal v historii zapsán Adolf Hitler. Muž, který přivedl Evropu do druhé světové války, která svět stála desetimiliony životů.

Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889 v rakouském Braunau am Ihn, blízko německých hranic. Výmarský prezident Paul von Hindenbug si později spletl jeho rodiště s Broumovem (něm. Braunau) ve východních Čechách, kam se dostal v roce 1866 v prusko-rakouské válce, a nazval ho „českým kaprálem“. Byl čtvrtým ze šesti dětí celního úředníka Aloise Hitlera (rozeného Schickelgrubera, změnil si jméno po svém nevlastním otci, jehož jméno bylo původně Hiedler) a Klary Pölzlové.

Otec měl autoritářskou a přísnou povahu, proto mladý Adolf vždy tíhl spíše k matce. Druhým důvodem bylo, že po něm otec chtěl, aby se stal stejně jako on celním úředníkem. Adolf však tíhl spíše k umění a chtěl se stát malířem. Alois, kterému bylo v době Adolfova narození již dvaapadesát a byl o třiadvacet let starší než jeho matka, zemřel, když mu bylo třináct let.

Mladý Hitler nebyl příliš dobrým žákem, již první ročník střední školy musel opakovat. V šestnácti pak školu opustil, aniž by získal nějakou kvalifikaci. Ta mu později chyběla. Dvakrát se pokusil dostat se na vídeňskou uměleckou Akademii, ale ani jednou neuspěl. Rektor školy mu doporučil architekturu, ale na tu mu chybělo předchozí vzdělání. Takže se ve Vídni protloukal jako pramálo úspěšný malíř.

V prosinci 1907 zemřela jeho matka na rakovinu prsu. Hitlera jeho smrt evidentně zasáhla, jeho situace ve Vídni v následujících letech pak byla špatná, neměl příliš peněz. Pomohla mu až poslední část z otcova dědictví, díky které se mohl v roce 1913 přesunout do Mnichova. V Mein Kampfu později napsal, že chtěl žít v „pravém“ německém městě.

O rok později začala válka. Hitler byl již dříve seznám nezpůsobilým sloužit v rakouské armádě, ale okamžitě po začátku konfliktu narukoval do bavorské armády. V průběhu války to v armádních hodnostech nikam vysoko nedopracoval, nestal se nikdy ani desátníkem, ale dokázal získat Železný kříž první třídy, německé vojenské ocenění. Byl také zraněn, ale po krátké chvíli mimo válku se na frontu vrátil. Těsně před koncem války byl v nemocnici znovu, když byl krátkodobě oslepen při útoku plynem.

Konec války Hitlera doslova šokoval. Německo kapitulovalo v okamžiku, kdy armády Dohody stále ještě pořádně nevstoupily na jeho území. Mezi vojáky se šířila známá legenda o „dýce v zádech“, které uvěřil i Hitler. Ten uvěřil i další lži, že tuto dýku vrazili Německu do zad Židé. Další ranou pro národní hrdost pak byla smlouva z Versailles, která Německu připsala vinu za válku a přinutila ho platit obrovské reparace.

Po válce pracoval Hitler pro Reichswehr, tedy armádu. Nicméně již roce 1919 se stal členem Německé dělnické strany (DAP). O rok později v armádě skončil a začal se naplno věnovat straně. Jako výborný řečník začal brzy stoupat ve straně. Díky svým proslovům, které kritizovaly ponejvíce marxisty, Židy a smlouvu z Versailles, se stal známým i mimo partaj.

Vedení strany si uvědomovalo Hitlerovu touhu po moci a v létě 1921 se pokusilo jeho vliv omezit, ale Hitler pohrozil odchodem a následně byl drtivou většinou členů potvrzen do čela strany. Poprvé se na scéně objevil titul „Vůdce“ (Führer), který později znal celý svět. A strana se přejmenovala na Nacionálně socialistickou dělnickou stranu Německa (NSDAP). Hitler postupně získával spojence jako Herman Göring, Erst Röhm či Rudolf Hess.

Na listopad 1923 Hitler naplánoval puč, který však neuspěl. Hitler sám byl v následujícím procesu odsouzen na pět let vězení do věznice v Landsbergu, z nichž si však odseděl jen něco přes jeden rok. Stačilo to ale na to, aby sepsal knihu „Můj boj“ (Mein Kampf), které se do konce války prodalo okolo 10 milionů kopií. V tomto textu Hitler představuje svoje vidění světa s Židy jako největším zlem a Německem hledajícím svůj „životní prostor“.

Zlomovým bodem se pro NSDAP stala hospodářská krize v roce 1930. Do té doby relativně neznámá strana se rázem s 18,3% hlasů a 107 křesly stala ve volbách na podzim toho roku druhou největší parlamentní stranou. Ve volbách z roku 1932, které vypsal nově zvolený kancléř Franz von Papen, již pak Hitler zvítězil. Von Papen se snažil Hitlera přesvědčit, aby jej podpořil a stal se vicekancléřem, ale ten trval na tom, že kancléřem má být on. Narážel ale na houževnatý odpor von Hindenburga, který ho odmítal jmenovat.
Na listopad 1932 tak byly vypsány nové volby, ale Hitler opět zvítězil. Von Hindenburg ho ale opět nejmenoval, kancléřem se stal Kurt von Schleicher. I ten však zakrátko musel konstatovat neúspěch a tak 30. ledna 1933 byl kancléřem jmenován Hitler, který ustavil koaliční vládu společně s Německou nacionálně lidovou stranou (DNVP). Ani ne o měsíc později vypukl obrovský požár v Reichstagu, německém parlamentu. A Hitler ho využil ke kompromitaci komunistické strany.

Ve volbách z března 1933 získala NSDAP skoro 44% hlasů, nicméně Hitler byl zklamán. Doufal, že by mohl získat nadpoloviční většinu v Reichstagu, což se nestalo. Jeho pozice však posílila již rok poté, když zemřel prezident von Hindenburg. Hitler poté spojil funkci hlavy státu a šéfa kabinetu a stal se „vůdcem a říšským kancléřem“.

V roce 1935 se Hitler rozhodl znovu v Německu zavést armádu, což bylo v rozporu s Versailleskou smlouvou, která armádu značně omezovala. Když uviděl, že mu to prošlo, zabral o rok později demilitarizované Porýní.

V roce 1938, kdy se stal „Mužem roku“ podle časopisu TIME, dosáhl Hitler velkých úspěchů. Nejprve v březnu zabral Rakousko jako Východní marku Říše. A v září spolu s Itálií přesvědčil Velkou Británii a Francii, aby obětovaly české pohraničí, kde žilo velké množství Němců. Mnichovská dohoda byla na světě.

V březnu 1939 již Hitler vyhlašoval na Pražském hradě protektorát Čech a Moravy. Krátce předtím, než 1. září zaútočil na Polsko a začal tak druhou světovou válku, se pojistil uzavřením smlouvy o neútočení se Sovětským svazem.

Počátek války se Německu vydařil, poměrně rychle vyřadilo z boje Francii, kde byl na zbylé části ustaven loutkový režim. Hitler se však přepočítal, když Německo 22.června 1941 zaútočilo na Sovětský svaz. Sice se z počátku zakouslo hluboko do jeho území a zastavilo se těsně před Moskvou, ale misky vah se pomalu začaly převažovat na stranu spojenců.

V průběhu války se Hitler soustředil též na systematické vyhlazování Židů na teritoriích, které Němci obsadili. Kolik jich v průběhu války zahynulo, zůstává neznámo a už to nikdo nezjistí. Odhydy obětí „konečného řešení židovské otázky“ se pohybují okolo šesti milionů osob.

V polovině roku 1944 část německého armádního velení porážku vytušila a na Hitlera tak byl v červenci spáchán atentát vedený rukou Clause von Stauffenberga. Hitler však zázrakem přežil a zbavil se generálů zainteresovaných na atentátu.

V té době však spojenci již měli otevřenou frontu v Normandii a Rudá armáda pokračovala směrem do střední Evropy. Přestože na začátku roku 1945 byla prohra neodvratná, Hitler se odmítl vzdát. Duševně se však pomalu hroutil. Nařídil dokonce zničení zbývajícího průmyslu v Německu, ale rozkaz nebyl proveden.

Hitler vydržel až téměř do konce války, otrávil se až v okamžiku, kdy armáda prohrávala svůj boj v ulicích Berlína. Psal se 30. duben 1945. Spolu s ním se otrávila i jeho milenka Eva Braunová,kterou si téhož dne vzal za svou manželku. Těla nařídil spálit svému sluhovi Ottu von Gunschemu, aby se ostatky nedostaly do rukou Rudé armády, která byla v okamžiku sebevraždy jen pár set metrů od jeho sídla.


Michael Schumacher

Michael Schumacher
(* 3. ledna 1969 v Hürthu, Severní Porýní-Vestfálsko) je německý pilot formule 1 (F1). Statisticky je to nejúspěšnější pilot formule 1 vůbec, neboť získal sedm titulů mistra světa (v letech 1994, 1995, 2000, 2001, 2002, 2003 a 2004). Schumacher je však i jediný pilot, který byl za úmyslné způsobení nehody diskvalifikován z celé sezóny.
Schumacherovu pověst ale poznamenalo několik incidentů, které výrazně ovlivnily výsledky šampionátu. V posledním závodě sezóny 1994 došlo ke střetu mezi ním a Damonem Hillem, který na Schumachera v celkovém pořadí ztrácel jeden bod a měl tak reálnou šanci získat titul. Oba jezdci byli vinou kolize ze závodu vyřazeni a Schumacher tak získal titul mistra světa. Ačkoliv mnozí obviňovali Schumachera z úmyslného zavinění, závodní komisaři kolizi ohodnotili jako běžný závodní incident.
K podobné situaci došlo i v posledním závodě sezóny 1997, kdy Schumacher vedl o jeden bod před Jacquesem Villeneuvem. Schumacher narazil do jeho vozu a vypadl ze závodu, ale Villeneuve závod dokončil a stal se tak mistrem světa. Dva týdny po závodě byl Schumacher za úmyslné způsobení kolize diskvalifikován z celé sezóny 1997.

Při kvalifikaci na Grand Prix Monaka 2006 sice Schumacher získal pole position, ale poté se svým vozem zablokoval zatáčku Rascasse, aby jeho hlavní konkurent v boji o titul, Fernando Alonso, nemohl zajet lepší čas. Za toto počínání byl Schumacher potrestán odsunutím na konec startovního roštu.
Zpochybňovány jsou i některé Schumacherovy výsledky, kterých podle některých kritiků nedosáhl díky svým jezdeckým schopnostem, ale díky týmové režii. Jako příklad je uváděna Grand Prix Rakouska 2002, kde vedl Schumacherův stájový kolega Rubens Barrichello, ale ten Schumachera na pokyn od týmu na cílové rovince v posledním kole pustil před sebe a daroval tak Schumacherovi vítězství.
Michael Schumacher je ženatý s Corinnou a má dvě děti (Gina-Marie a Mick). Jeho bratr Ralf byl také pilotem F1.

Začátky

Michael Schumacher zahájil sportovní kariéru, tak jako většina jeho kolegů, na motokárách. Jeho otec Rolf, který motokáry stavěl, ho k tomuto sportu přivedl již ve 4 letech a protože v Kerpenu (Schumacherovo rodné město) byla motokárová dráha, bylo i kde trénovat. Michaelovi bylo 12 let, když chtěl poprvé startovat v oficiálním mistrovství Německa, ale protože německé předpisy dovolují start jezdcům starším 14 let, musel otec pro syna sehnat potřebná povolení.
  • Motokáry
    • 1984 – Juniorský mistr Německa
    • 1985 – Juniorský mistr Německa
    • 1985 – Finalista Mistrovství světa
    • 1986 – 3.místo Mistrovství Německa
    • 1986 – 3.místo Mistrovství Evropy
    • 1987 – Mistr Německa
    • 1987 – Mistr Evropy

Formule Ford

Rokem 1988 začala pro Schumachera nová závodní kariéra ve formulových vozech, když zvítězil v 9 závodech Formule Konig a stal se německým šampiónem. Ten samý rok ještě stihl čtyři závody evropského mistrovství Formule Ford 1600 a po vítězství v Zandvoortu si zajistil druhé místo na Mistrovství Evropy a 6. místo na Mistrovství Německa Formule Ford 1600.
  • Formule Ford
    • 1988 – Mistr Německa Formule Konig
    • 1988 – 2. místo Mistrovství Evropy
    • 1988 – 6. místo Mistrovství Německa
  • Vítězství
    • 9x v sérii Formule Konig
    • Zandvoort Formule Ford

Formule 3

Pro rok 1989 podepsal Michael smlouvu s týmem WTS v německém Mistrovství Formule 3, aby byl k ruce Frenzenovi. Oba skončili druzí jeden bod za Wendlingerem. Schumacher nakonec klasifikován na třetím místě. V Macau zvítězil v první jízdě, ale protože ostatní nedokončil nebyl klasifikován. V roce 1990 zůstal ve stejném týmu a to se mu vyplatilo, protože se stal mistrem. Dokonce zvítězil i v prestižním závodě Grand Prix Macau. S vozem Mercedes startoval ve skupině C a zvítězil v Mexiku spolu s Massem byl druhý v Dijonu a Nurburgringu a v celkovém mistrovství je 5 s 21 body.

Formule 1

1991

Rok 1991 začíná s vozem Mercedes. Ve sportovních vozech je druhý v Silverstone, pátý v Le Mans a vítěz v Autopolisu. V závodě F 3000 japonské série se s vozem Ralt Mugen RT23 kvalifikoval na druhém místě. Tým Jordan mu nabídl místo ve svém voze pro Velkou cenu Belgie. Michael Schumacher všechny překvapil protože se kvalifikoval na 7. místě, ale samotný závod nedokončil. Pro posledních pět závodů sezóny je už v týmu Benetton a také v německém DTM s Mercedesem. S vozem Benettonu se nejlépe umístí v Monze na 5.místě

1992

Nová sezóna začala pro Michaela pátým místem v Jihoafrické republice. Další tři velké ceny v Mexiku, Brazílii a Španělsku dokončil na stupních vítězů. Zatímco před rokem v Belgii začínal tak letos tu slavil své první vítězství a výrazně tak posilnil svou třetí pozici v šampionátu.

1993

Benetton znovu potvrzuje, že jeho vozy se lepší od jedné velké ceny k druhé. Schumacher zvítězil v Portugalsku a celkově dosáhl na 4. místo.

1994

Rozporuplný pohled na Schumachera přinesl nový ročník formule 1. Vítěz šesti Grand Prix z úvodních sedmi, Michael Schumacher, byl diskvalifikován pro nepovolené komponenty ve voze. Další diskvalifikace a zároveň stop na další dvě GP dostala Scumachera pod tlak a musel tak v závěru sezóny bojovat o body o které přišel. Do poslední Velké ceny Austrálie nastupoval pouze s jednobodovým náskokem na Hilla. Boj o titul však trval jen 35 kol, kdy oba jmenovaní skončili po vzájemné kolizi mimo trať [1] a tak se Mistrem světa stal Michael.

1995

Sezónu zahájil vítězně závodem v Brazílii, posléze byl diskvalifikován spolu s Coulthardem za použití paliva které nebylo povoleno novými předpisy. Vítězem byl tedy vyhlášen třetí v cíli Berger, ale po několika měsících byl uznán původní výsledek s tím, že body byly přiznány jen jezdcům. Po velké ceně San Marína se do čela dostal Damon Hill. Michael Schumacher zmobilizoval všechny síly a závod ve Španělsku a Monaku vyhrál, čímž se vrátil do čela mistrovství světa a vedení už si nenechal vzít. Schumacher je podruhé mistrem světa.

1996

První sezóna u Ferrari je do určité míry rozčarováním. Schumacherovo Ferrari nestačí na konkurenční Williams a bojuje s Benettonem od kterého odešel. První vítězství přišlo až v sedmém závodě, deštivé Grand Prix Španělska. V dalších závodech se Schumacher trápí a další triumf si připíše až v Belgii a Itálii a zajistil si třetí místo v šampionátu.

1997

V sezóně znovu dominuje Williams a Michael dokáže kontrovat až v mokré Grand Prix Monaka a dokazuje, že na vodě opravdu umí. Další vítězství přišlo v Kanadě, kde závod byl ukončen po havárii Panise a ve Francii, znovu za deště. Neuvěřitelnou šňůru vítězství potvrdil v Belgii, kde zvítězil již po čtvrté. Schumacher se střídá ve vedení s Villeneuvem a před poslední velkou cenou Evropy vede o pouhý bod. V posledním závodě Michael úmyslně narazil do Villeneuva aby ho vyřadil ze závodu[1]. Toto nesportovní chování mu vyneslo diskvalifikaci z celého šampionátu…

1998

Prvního vítězství v roce dosáhl Michael ve třetím podniku v Argentině a snížil tak náskok Hakkinena z prvních dvou závodů. Schumacher musí čelit i dvojce McLarenu Coulthardovi a tak po šesti závodech okupuje pouze třetí příčku. Ferrari znovu dolaďovalo nedostatky nového vozu a v následných třech GP nejenže Schumacher zvítězil, ale na stupně vítězů ho vždy doprovodil Irvine. Michael tak snížil náskok Hakkinena na pouhé dva body. Posléze Mika znovu Michaelovi poodskočil, ale v Maďarsku a Itálii kraloval opět Schumacher a skóre bylo 80:80. O mistru světa se rozhodlo až v posledním závodě, který hostila japonská Suzuka.

1999

Sezóna 1999 je pro rudé vozy dobře rozjetá i díky Eddie Irvinovi, který až do nešťastné Velké ceny Británie měl stejně bodů jako Schumacher. Michael Schumacher v již zmiňované Grand Prix Velké Británie havaroval a utrpěl zlomeniny nohou. I přesto, že v šesti Velkých cenách nestartoval, dokázal získat v šampionátu 5. místo.

2000

Rok 2000 začal pro Michaela více než dobře, nový vůz, nový týmový kolega a maximální podpora týmu, to vše znamenalo vítězství v prvních třech Grand Prix. Zatímco Michael nezaváhal ostatní jen paběrkovali a tak stav po třech závodech byl 1.Michael Schumacher 30 bodů 2. Rubens Barrichello 9 bodů … Posléze musel čelit znovuzrození týmu McLaren a po haváriích v Německu a Rakousku přišel o vedení, které znovu nabyl až vítězstvím v posledních čtyřech GP a stal se tak po třetí mistrem světa.

2001

Obhajoba titulu vyšla v prvních dvou závodech na 100% a o vedení se během sezóny již nenechal připravit. Vítězstvím v 9 Grand Prix si zajistil čtvrtý titul.

2002

Sezóna má od samého začátku jednoznačný průběh Schumacher zvítězil v 11 Grand Prix a navíc boduje ve všech závodech. Nelibost si vysloužil především v Rakousku, kde ho před sebe v posledním kole pustil Barrichello a demonstrativní průjezd cílem Grand Prix USA.

2003

Zisk šestého titulu byl do značné míry zkomplikován změnou systému bodování a především opožděnou premiérou nového Ferrari. O novém mistru světa se tak rozhodlo až v poslední Grand Prix.

2004

Rok 2004 lze označit za rok absolutní nadvlády vozu Ferrari a Michaela Schumachera, který zvítězil v 13 velkých cenách.

2005

Rok 2005 nebyl pro Michaela Schumachera příliš úspěšný. Vyhrál pouze v Grand Prix USA a v šampionátu se umístil na třetím místě, za Alonsem a Kimi Räikkönenem.

2006

Poslední sezona legendárního jezdce se povedla. Přestože nevyhrál titul mistra světa (ten připadl opět Alonsovi), dokázal Schumacher vyhrát v sedmi závodech a o vítězi se rozhodovalo až v posledním závodě v Brazílii.
Michael Schumacher (2002)