V nemocnici…… Když Tom se Semirem našli sestru Inu, zašli si popovídat na sesternu, kde nikdo nebyl.
TOM:„Kdo je ta mrtvá?“
INA:„Je to moje kamarádka Sandra Schneiderová. Pracoval tu semnou na oddělení.“
SEMIR:„Kdy jste ji viděla na posledy.“
INA:„Před 14 dni, byla jsem na dovolené. Bylo mi divné, že tu není. Vrchní sestra mi řekla, tu na oddělení týden neviděla. Vždy dala vědět, že nepřijde do práce.“
TOM:„Od vás bychom potřebovali, abyste jela s námi na soudní lékařství… kvůli identifikaci.“
INA:„Jistě.“
SEMIR:„Měla přítele?“
INA:„Teď momentálně ne. Žila sama.“
TOM:„Rodiče Sandry nehledali?“
INA:„Sandřiny rodiče jsou neznámí. Sandru vychovávala pěstounka, ale ta se odstěhovala do Mnichova. Stará se tam o své rodiče.“
SEMIR:„Nechovala se Sandra poslední době divně?“ Inu napadla jedna, kterou se Sandra zabývala v poslední době.
INA:„Jestli to je ono, co Sandra probírala…“
TOM:„Co to bylo?“
INA:„Sandra pracovala 2 až 3 měsíce v nemocnici v Innsbrucku, byl to takový výměnný pobyt. Dost ji rozladilo, že se z nemocnice ztratila 2 miminka a jedno zemřelo.“
SEMIR:„Jak se může ztratit dítě z nemocnice.“
INA:„Podle nemocničních záznamů se děti daly k adopci. Mladé dívky mezi 17 a 19 lety podepsali adopční papíry. Tím se zabránilo, že dívky dítě po porodu neviděly, aby se na něj nemohli fixovat. Sandra zavedla jednu dívku za jejím dítětem. To pak zemřelo. Sandra si prohlížela adopční formuláře, podpisy dívek byly úplně jiné, než kterými se prokázaly na příjmu.“
TOM:„Ty dívky si museli předem vytipovat. Kdo to udělal si o nich, musel zjistit jejich rodinné poměry.“
SEMIR:„Víte na, co zemřelo?“
INA:„Sandra mi říkala, že prý mělo srdeční slabost. Ale záznamy o nemocném srdíčku nic neprokazovaly.“
TOM:„Určitě se v tom Sandra trochu angažovala.“
INA:„Ano, hodně se v těchto případech vrtala. Dívce, které zemřelo dítě, se jmenovala Kim. Hodně si spolu telefonovaly. A pak se scházela s jedním klukem, ten se jmenoval Ivan. S Ivanem se seznámila právě v Innsbrucku. Do nemocnice zavážel věci. Teď jezdí pro jednu firmu tu v Kolíně. Rozváží zboží firmám, ale i fyzickým osobám, které si objednají zboží v e-shopu.“
TOM:„Víte, jak se tam firma jmenuje?“
INA:„To opravdu nevím.“
SEMIR:„Zavání mi to, jako obchodování s dětmi.“
TOM:„Pustili se do dost nebezpečné akce, pokud zjistili, o koho jde.“
Tom se Semirem zavezli Inu na soudní lékařství. Cestou na soudní lékařství se zastavili v koloně, před nimi se stala nehoda se zraněním. Místo ještě vyšetřovala policie. Tom vystavili na střechu Peugeotu majáček, Semir přijel blíže k nehodě. Tom se Semirem zašli za policistou, kterému se legitimovaly. Policista jim řekl, co se tu stalo. Druhý policista seděl v autě, kde to vypadalo jako v kanceláři – počítač, pohodlné křeslo, stůl se židlí, tiskárna. Policista ukázal na monitoru řidičák havarovaného vozidla. Semir zašel pro Inu do auta, zavedl jí k ostatním.
SEMIR:„Je to ten Ivan, který se znal se Sandrou?“
INA:„Ano, co se mu stalo?“
SEMIR:„Měl těžkou nehodu. Byl převezen do nemocnice.“
V Římě…… Lorenco pozval Tinu na oběd do jedné malé restaurace za Římem. Rex byl samozřejmě s nimi, aby o něco nepřišel. Když odcházeli z restaurace, měl Lorenco telefonát u auta. Rex skočil do auta přes stažené okýnko na místě spolujezdce u řidiče, kde ho Tina zatím drbala.
LORENCO:„Uděláme si jednu malou změnu plánu.“
TINA:„Nemám s tím žádný problém.“ Rex si sedl na zadní sedačky, aby si Tina mohla sednout vedle Lorenca. Většinou Rex sedí vepředu vedle Lorenca.
Lorencovo auto dorazilo do vilové čtvrti na okraji Říma, kde na ně čekala mrtvola ženy. Morini vyšel z vily ven, aby si popovídal se svědky, kteří našli mrtvou ženu. Morini si ani svědků nevšiml, a rovnou zavítal za Tinou a Lorencem.
MORINI:„To jsou k nám hosti.“ S velkou radostí se přivítal s Tinou. „Ahoj Tino.“
TINA:„Ahoj Morini.“
MORINI:„Kde se tu bereš?“
TINA:„Přijela jsem na oslavu Rossettiho a Martinelliho. Na večírku jsem se potkala s Lorencem a Rexem.“
LORENCO:„Co se tu stalo?“
MORINI:„Sousedé našli tělo Elisy Donatiové. Bylo jim divné, že celý dům volně přístupný – otevřená branka, vchodové dveře, ……“
LORENCO:„A bavil ses s nimi.“
MORINI:„Ještě ne… jako správný gentleman jsem se šel, přivítal s Tinou.“
LORENCO:„My se jdeme podívat dovnitř.“
Tina, Lorenco a Rex se šli podívat na místo činu. Oběť ležela na zemi s tupou ránou na hlavě v obývacím pokoji. Zloději vykradli sejf a další cennosti, co viděli a našli. Tělo ohledával patolog.
PATOLOG:„Ahoj Lorenco.“ Tinu si pamatoval z dřívějších dob, jako Tina patologa.
LORENCO:„Ahoj.“
PATOLOG:„Dneska tu máš jiného a vzácného pomocníka. Dobrý den.“ Tina s patologem si podali ruce na přivítanou.
TINA:„Dobrý den.“
LORENCO:„Mám. Tina tu je jenom na pár dní.“
TINA:„Jsem tu ze soukromých důvodů.“
PATOLOG:„Určitě se nebudu mýlit, že jde o tu slávu na státním zastupitelství.“
TINA:„Máte pravdu.“
LORENCO:„Můžeme přejít k případu.“
PATOLOG:„Jistě. Ta žena byla silně praštěna do hlavy, předmět měl tupou hranu.“
LORENCO:„Co ty modřiny na zápěstí?“
PATOLOG:„Ty jsou od těch provazů, kterými byla svázána.“ Objevila se u nich technička Valerie.
VALERIE:„Mimo těch provazů, jsme tu našli ještě i roubík. Trezor byl otevřen pomocí kódu. Pachatel ti zanechal bláto z bot.“
LORENCO:„Našla se vražedná zbraň.“
VALERIE:„Nic jsme nenašli.“ Dva zřízenci z patologického ústavu, si odvezli mrtvolu, Valerie s patologem si šli každý po své práci.
LORENCO:„Takže tu máme loupežnou vraždu.“
TINA:„Nemyslím si, že to byl lupič. Nejdřív by ji svázal, oloupil, zabil a rozvázal. Přesunul, kde jsme ji našli. To nedává smysl.“
LORENCO:„To je dobrý postřeh.“
TINA:„A navíc by tu nechal vražednou zbraň.“
LORENCO:„To je fakt. Ještě, že tě tu mám.“ Oba dva se usmívali. Odešli za manžely, co našli mrtvou.
LORENCO:„Jak moc jste se znaly?“
BRUNO:„Jak jsme tu už říkaly inspektorovi. Znali jsme se dobře. Hodně jsme se navštěvovali.“
LORENCO:„Dokázaly byste napsat seznam chybějících věcí paní Donatiové?“
ROSA:„Jistě. Čeho jsem si všimla, že chybí busta Beethovena na římse nad krbem.“
TINA:„Jste si s tím naprosto jistá?“
ROSA:„Ano. Elisa ji dostala od nás k narozeninám. Měla hrozně moc ráda vážnou hudbu.“
BRUNO:„Busta stála na malém soklu.“
ROSA:„Přivezli jsme ji až z Vídně.“
LORENCO:„Tady inspektor vás nechá, abyste si prohlédl pokoj. Potom bychom se pro ten seznam zastavili.“
MORINI:„Tak pojďte se mnou.“ Tina s Lorencem si všimli, že ze sousedního domu je sledovala z terasy postarší žena. Ihned za ní zašli. Dveře jim otevřela Innes Bellottiová, pustila je do domu.
INNES:„Ubohá Elisa. Bude mi chybět.“
LORENCO:„Usuzuji, že jste znali dobře.“
INNES:„Ano. Byli jsme dobré kamarádky. Kdo ji jen mohl udělat.“
TINA:„Zatím vše ukazuje na loupežnou vraždu.“
INNES:„Elisa byla vyloupena.“
LORENCO:„Vzali ji věci z trezoru.“
INNES:„Viděla jsem běžet přes zahradu Elisy dvě osoby.“
TINA:„Kdy to bylo?“
INNES:„Asi tak kolem třetí ranní hodiny.“
TINA:„Ve tři hodiny ráno.“
INNES:„Nemohla jsem spát. Probudilo mě to horko, v poslední době špatně spím. Chvilku jsem seděla na terase. Brala jsem si práše na spaní, v té době jsem viděla běžet ty dvě postavy.“
LORENCO:„Jak vypadaly?“
INNES:„Postavy byly v celém černém. Do obličeje jsem ji vůbec neviděla.“
LORENCO:„Šla jste se podívat na Elisu?“
INNES:„Ano byla. Když jsem odcházela, byla úplně v pohodě. Chtěla jsem s Elisou počkat na policii, ale poslala mě pryč.“
TINA:„Neměla paní Donatiová spory se sousedy?“
INNES:„Občas se pohádala se sousedem Larinim.“
TINA:„O co šlo?“
INNES:„Elisa si občas pustila svou hudbu víc nahlas. A taky si ještě stěžoval na štěkot psa.“
LORENCO:„Jaký pes? Žádného jsme v domě nenašli.“
INNES:„Už to budou tři týdny, co umřel.“
LORENCO:„To nám bude stačit.“ Tina s Lorencem se rozloučili s paní Bellottiovou. Odešli za Morinim, který vyprovázel svědky k brance. Ti odcházeli domů.
MORINI:„Všechno si prohlédli. Kde jste byly?“
LORENCO:„U sousedky Innes Bellottiové. Ptal ses na sousedy?“
MORINI:„Jistě. Paní Donatiová měla menší spory s Larinim. Každým dnem se bude vracet zpět do Říma. Je na návštěvě u svých příbuzných v Palermu.“