TINA: “ Pak ses ocitla pod jejich mocí.“
MONIKA: “ Byla jsem tam úplně sama, bála jsem se, pořád jsem myslela na rodiče. Jeden den mě z místnosti dostali ven a já jsem myslela na útěk. Ale nešlo to, hlídali mě jako oko hlavě.“
TINA: “ Kam tě odvedli?“
MONIKA: “ Byla to jedna velká místnost, kde bylo plno světla. Chvilku mi trvalo, než jsem si na to světlo zvykla. Posadili mě na židli, kde byla pohovka, stůl a židle. Pak tam přišel jeden chlap v bílém.“
TINA: “ A říká ti něco jméno Müller?“
MONIKA: “ Ano, tak ho jmenovali. Pak mě vzal a položil mě na tu pohovku, kde mě…….“
TINA: “ Kde tě zhypnotizovali, aby měli nějakou pojistku, že si nic nebudeš pamatovat. Chtěli ti něco vštěpit do hlavy, abys jim to pak řekla po několika letech.“
MONIKA: “ Musela jsem si zapamatovat jeden kód.“
TINA: “ Jaký kód?“
MONIKA: “ Měli sebou ještě specialistu přes počítače, který jim zjistil, že v hlavní zemské bance v Kolíně nad Rýnem bude za několik let jejich cenný poklad miliardovou cenu. Ten kód je sestavený s čísel – 1854765188.“ Tina si kód zapsala na kousek papíru.
TINA: “ Ale vždyť se ten kód může kdykoliv změnit.“
MONIKA: “ Měli informace, že ne.“
TINA: “ Teď se přesuneme, když tě našli kolegové. A ty si pamatuješ, jak ses probrala v nemocnici?“
MONIKA: “ Ano, kdo mě našel, kam mě odvezli – to mám velký okno. Když jsem probrala v nemocnici, vyhrkla jsem jméno Monika Baumannová.“
TINA: “ Protože ti nenašli žádné příbuzné, dali tě do pěstounské péče.“
MONIKA: “ Ano, velmi mi pomáhali. Jsem jim vděčná, že jsem se dostala na hudební konzervatoř.“
TINA: “ Myslím si, že jsi řekla úplně všechno, co potřebujeme vědět.“ Vypla diktafon. „A tuhle tu holčičku si pamatuješ?“ Položila na stůl fotografii malé Hany.
MONIKA: “ Tu znám. Je mi hrozně podobná……. To jsem já…….“
TINA: “ To je, když ti bylo šest let. A jmenovala ses Hana Hartmannová.“
MONIKA: “ To už je let. Myslíte si, že budu potřebovat nějakou odbornou pomoc, když jsem byla zhypnotizovaná?“
TINA: “ To nechám na tvém rozhodnutí. Je i na tvém rozhodnutí jaké jméno budeš užívat – jestli Monika nebo Hana.“
MONIKA: “ Asi moje rodné jméno. A co ta hypnóza? Už jsem úplně v pořádku, že bych si měla pamatovat svou minulost.“
TINA: “ Müller ti dal do hlavy ten kód, který sis musela pamatovat, když jsi ho teď vyslovila, a dál bys měla žít pod jménem Moniky. Nejsem psycholog, ale spíše bys měla zajít nějakým odborníkem, aby ti pomohl. Ale nějaké detaily z dětství si asi pamatovat nebudeš.“
MONIKA: “ Pomohl by mi nějaký příbuzný.“
TINA: “ Nedávám velké naděje, že bych někoho našla z rodiny. Můžu to zkusit.“
MONIKA: “ Vy jste zlatá.“ Objala Tinu.
TINA: „Teď tě tu na chvilku nechám. Domluvíme se na dalších postupech.“
MONIKA: “ Jsem docela unavená.“ Tina sklidila všechny fotografie ze stolu a dala je do spisu zpět. Tina odešla z kanceláře, zavítala ke kolegům do kanceláře. Tom se Semirem hráli na počítači hru s auty.
TINA: “ Kdo bude na místě vítěze.“ Položila na stůl diktafon se spisem a s kódem.
SEMIR: “ Teď nikdo.“
TOM: “ Jak jsi uspěla?“
TINA: “ Řekla všechno, co si pamatovala. Moniku chtěli kvůli kódu, který pamatovala do zemské banky. Kde je ten náš mladej chytrolín.“ Tina to řekla v domnění, že jsou v kanceláři oni sami. Jenže chyba. Petersová stála mezi dveřmi.
PETERSOVÁ: „Ten mladej chytrolín je ještě tady.“ Komisařové se k ní otočili. „Copak zastesklo se vám po mně.“
TINA: “ To zase ne.“
PETERSOVÁ: “ Já se ptám jenom, že to vyznělo jako pomoc, abych zase vytáhla vaše skvrny a obrazce. Že by neúspěch.“
TINA: “ Tím bych zase jistá nebyla.“ Semir předvedl názornou ukázku z diktafonu. Petersová trochu přišla o řeč. „Nejsem vystudovaný psycholog, ale je mi záhadou, že jako vystudovaný psycholog nepoznala, že Monika byla zhypnotizovaná.“ Psycholožce Evě Petersové se moc nelíbila Tinina věta, tak naštvaně odešla.
SEMIR: “ Vypadá to, že se Petersová naštvala.“ Do kanceláře přišla Engelhardtová.
ŠÉFKA: “ Petersová vzala nějakou rychlou čáru.“
TOM: “ Jenom taková menší roztržka v rozhovoru.“
ŠÉFKA: “ Doufám, že hned nepoletí za Schrankmannovou.“
SEMIR: “ U ní bych byl jist.“
ŠÉFKA: “ Co Monika?“
SEMIR: “ Všechno máme tu.“ Mával diktafonem. “ Tu ještě kód do zemské banky.“
ŠÉFKA: “ Tino, odvezete Moniku do jednoho našeho bytu, kde vás pak vystřídá Herzberger a Bonrát.“
TINA: “ Dobře.“
TOM: “ A my máme, padla.“ Myslel ve srandě.
ŠÉFKA: “ Tak rychlý zase nebude. Ještě tu máte plno restů, které bych ráda viděla, a zaměřte se, po čem by mohli jít Gerlachovi.“
TINA: “ Ještě bych se podívat na příbuzné Moniky. Docela by jí to pomohlo.“
ŠÉFKA: „Dobře. Bude to jako hledání jehly v kupce sena.“
TINA: “ Já vím. Monika počítá, že se to může a nemusí povést.“
Tina dostala klíče od jednoho z bytu, kam Tina odvezla Moniku. Provedla ji bytem, Tina dala Monice prášek na spaní, aby se trochu prospala z toho všeho, co dneska prožila.
V podvečerních hodinách……. Tina s Monikou seděli v kuchyni a hráli „Člověče, nezlob se.“
MONIKA: “ Ten spánek mi moc pomohl.“
TINA: “ To je dobře. Zítra se pustím do hledání tvých příbuzných.“
MONIKA: “ Docela bych ráda poznala zapomenutou tetu, neteř, strejdu,…….“
TINA: “ Aspoň by se ti životem procházelo líp, když máš za sebou takovou minulost.“
MONIKA: “ To máte pravdu, ale ještě lepší, kdyby se to vůbec nestalo.“
TINA: “ Úplně tě chápu.“ Do jejich rozhovoru se ozval zvonek u dveří. Tina šla otevřít svým kolegům – Tom, Hote a Bonrát, chvilku se zdrželi a pak Tina s Tomem odešli. Scházeli po schodech k hlavním dveřím.
TOM: “ Bez tvé pomoci bychom byli pořád na mrtvém bodě.“
TINA: “ Jak jde vidět, jsem pro vás nepostradatelná.“
TOM: “ S tím můžu jenom souhlasit.“ U hlavního vchodu si dali pár polibků jako dva mladí lidé. Došli k autu. „Co kdybychom šli na menší večeři.“
TINA: “ A co naše dvě malé ratolesti.“
TOM: “ Aspoň jednu malou chvilku jenom s tebou o samotě.“
TINA: “ Co mám s tebou dělat.“ Dali si pusu na rty. Tom si vzal od Tiny klíče od auta – Škoda Superb Combi, nasedli a odjeli.
Ráno na služebně……. Tina přišla na služebnu, v tom ji zblejskla Andrea, která už úřadovala za svým stolem.
ANDREA: “ Ahoj, Tino, co ty tady?“
TINA: “ Ahoj. Nabídla jsem se Monice, že se jí pokusím najít příbuzné.“
ANDREA: “ Ale kolegové nikoho nenašli.“
TINA: “ Já vím, ale teď je jiná doba.“
ANDREA: “ Tak ti přeji štěstí při hledání.“
TINA: “ Díky.“ To už se u nich objevila Engelhardtová.
ŠÉFKA: “ Tino, to jsem ráda, že vás vidím. Ozvala se mi Schrankmannová.“
TINA: “ Kvůli Petersové?“
ŠÉFKA: “ Ano, náležitě jsem ji to vysvětlila a navíc uznala svou chybu, že k nám Petersovou poslala.“
TINA: “ Schrankmannová uznala svou chybu, to se stává málo kdy.“
ŠÉFKA: “ To ano,…….“
ANDREA: “ Tak hlavní, že se to všechno vyjasnilo.“
ŠÉFKA: “ A co je se zemskou bankou a braty Gerlachovými?“
ANDREA: “ Požádala jsem o pomoc Interpol a kolegové ze Švýcarska mají posílat fax. Hlavní ředitel banky se vrátil z dovolené.“
ŠÉFKA: “ Obratem pošlete Toma a Semira do té banky.“
ANDREA: “ Jistě.“ Šéfka odešla do své kanceláře. „Nejsi zklamaná, že nemusíš na kobereček k Schrankmannové.“
TINA: “ Vůbec ne, asi se jí trochu rozsvítilo.“ Odešla do své kanceláře.
V úkrytu…….
MARK: “ A co teď budeme dělat?“
RENÉ: “ Nevim!“
MARK: “ Jak nevím. Ty jsi měl plány.“
RENÉ: “ Teď opravdu nevím, když se v tom hrabaj fízlové.“
MARK: “ Co když mají tu dívku. Mohla by jim vyžvanit.“
RENÉ: “ Ať si jí zatím nechaj, nemůže nic říct, když je oblblá.“
MARK: “ Müller je po smrti, aby nám s tím pomohl.“
RENÉ: “ Musíme si poradit sami.“
MARK: “ Tak mi řekni jak.“
RENÉ: “ Tu holku maj fízlové. Určitě k ní zavolali psychouše.“
MARK: “ No dobře…….“
RENÉ: “ Nebo to celé odpískáme.“
MARK: “ To né bráško. Za tu 1 miliardu eur to musím e dotáhnout až do konce.“
RENÉ: “ Tak já vymyslím plán.“
Na služebně……. Tina se prokousávala rodinou Hartmannových. Tu se objevili na služebně Tom se Semirem.
TOM: “ Dobré ráno.“
ANDREA: “ Dobré ráno.“
SEMIR: “ Už se ozvali kolegové ze Švýcarska“
ANDREA: “ Před chvilkou poslali fax. Ve Švýcarsku udělali tři banky. Vždy se jim podařilo utéct.“ Předala jim faxy.
TOM: “ Potřebovali peníze, aby mohli zdrhnout hodně daleko, kde ještě o nich neví.“
ANDREA: “ Taky se ozval Interpol. Bratři Gerlachovi celou dobu se zdržovali po celé Evropě.“
SEMIR: “ Jako stěhovavý ptáci.“
ANDREA: “ Namočili do všeho, kde se sypou peníze.“
SEMIR: “ A banka.“
ANDREA: “ Už jsem vám domluvila schůzku u ředitele.“ Semir s Tomem odešli ze služebny, ale před tím Semir vrátil Andree na stůl faxy, které jim dala.
V bance……. Ředitel zemské banky odvedli Toma a Semira do své prostorné a bohatě vybavené kanceláře, kde si všichni sedli – ředitel so svého křesla a Tom se Semirem na židle naproti ředitelovi.
ŘEDITEL: “ S čím můžu pomoct dálniční policii.“
SEMIR: “ Chtěli bychom vědět, co tu máte tak vzácného, že na váš poklad brousí zuby dva bankovní lupiči.“
ŘEDITEL: “ Mohli by tak pro pár cenných papírů nebo peníze. To je kvůli té dívce, co ji zabili rodiče?“
TOM: “ Ano, odkud to víte?“
ŘEDITEL: “ Když se stalo, dost jsem o to zajímal a uvažoval jsem, že ji nějak finančně zajistím, či s manželkou si ji vezme pod svá křídla, ale jiní rodiče byli rychlejší. A když jsem se to dozvěděl na dovolené. Tak mě tak napadá pouze jedno, co by tak chtěli.“
SEMIR: “ A co to je?!“
ŘEDITEL: “ Jde o zlaté cihly, které za těch 19 let nabili dost vysoké hodnoty.“
TOM: “ Kolik?“
ŘEDITEL: “ Cena se vyšplhala na 1 miliardu eur.“
SEMIR: “ To je sumička.“
ŘEDITEL: “ Samozřejmě, že náš poklad je dobře střežen jako oko v hlavě. Je u toho zabudovaný systém, který hned nahlásí policii, že se nám někdo pokouší ukrást zlaté cihly.“
SEMIR: “ Mohli bychom to vidět?“
ŘEDITEL: “ Ale samozřejmě.“
Tina zašla za Andreou.