V nemocnici……. Komisařové dálniční policie zašli za ředitelem Wagnerem nemocnice sv. Anny.
WAGNER: “ Co přináší dálniční policii do naší nemocnice?“
SEMIR: “ Jsme tu kvůli vašemu zaměstnanci Herbertovi Hansenovi.“
WAGNER: “ Co se stalo Herbertovi?“
TOM: “ Dneska ráno měl menší nehodu, při které přišel o život.“
WAGNER: “ Jak se mu to stalo?“
SEMIR: “ Byl těžce postřelen a pak na ně podlehl.“
WAGNER: “ Proboha. Takový mírumilovný člověk. Jeho škoda.“
TOM: “ Dneska ráno měl Hansen schůzku. Asi netušíte s kým?“
WAGNER: “ Herbert dlouho spolupracoval s jedním novinářem z kolínského deníku, ale jméno si nepamatuji.“
SEMIR: “ A víte s čím?“
WAGNER: “ Jedná se to okolo jednoho léku na paměť – lachtacit. Tento lék napomáhá ke zlepšení paměti, ale posledních pár měsíců se objevují případy úmrtí.“
TOM: “ A jaká je příčina smrti?“
WAGNER: “ Kdo je používá delší dobu, u každého jedince se to projevuje jinak. Jeden zemře na selhání ledvin, selhání krevního oběhu anebo na selhání srdce. První příznaky jsou výborné, ale po pár týdnech se stav jedince zhorší.“
SEMIR: “ Vy jste se také podílel na tomto případu?“
WAGNER: “ Vůbec ne, věděl jsem o jeho krocích, ale více se bavil s novinářem.“
SEMIR: “ A co způsobuje smrt?“
WAGNER: “ Jedna škodlivá látka – dipoxal. V léku je dipoxalu je víc než je v normě. Ale o tom bych vám řekl Herbert.“
TOM: “ A kdo ten lék vyrábí?“
WAGNER: “ Jedna farmaceutická firma v Kolíně nebo v Düsseldorfu. Ani nevím název, jak jsem řekl, tento případ šel kolem mě velkým obloukem.“
TOM: “ Můžeme se podívat do jeho kanceláře?“
WAGNER: “ Ale samozřejmě. Zavedu vás tam.“
Tina ještě byla v domě Hansenových, kde ji manželka Marie zavedla do manželovy pracovny. Tina si prohlížela pracovnu Hansena, kde by mohla najít nějaké náznaky jeho případu.
TINA: “ Ten notebook je manželův?“
HANSENOVÁ: “ Ano, je jeho. Já mám zase svůj. Každý jsme si dělali svou práci.“ Tina si sedla ke stolu a zapla notebook. Paní Hansenová stála mezi dveřmi se slzavýma očima.
TINA: “ Asi nevíte heslo?“
HANSENOVÁ: “ Bohužel.“ Pak se Tina podívala na pracovní stůl, kde byla fotka jejich syna.
TINA: “ Jak se jmenuje váš syn?“
HANSENOVÁ: “ Jmenuje se Paul.“ Tina napsala do počítače heslo „Paul“. A dostala se do počítače. “ A co vlastně hledáte?“
TINA: “ Nějaké spojení na toho neznámého muže, který s vaším manželem komunikoval.“
HANSENOVÁ: “ Jednou jsem se s ním viděla, ale na jeho jméno si nepamatuji. Když tu nás byl, tak jsem byla většinou v práci.“
TINA: “ To nevadí, my si ho nějak zjistíme.“ Vypla notebook. “ Budu si muset vzít manželův notebook.“
HANSENOVÁ: “ Samozřejmě. Já ho nebudu potřebovat. A když vám nějak pomůže v pátrání vraha, budu jenom ráda.“
Tom se Semirem společně s ředitelem Wagnerem zašli do Hansenovy kanceláře. Ale v kanceláři toho moc nenašli. Veškeré materiály má Hansen doma mimo dosahu lidí.
SEMIR: “ Moc toho moc tady není.“
TOM: “ Asi má všechno má doma.“
WAGNER: “ Celá nemocnice věděla, že se chce Herbert postavit lidem, který dělají takový svinstvo.“
SEMIR: “ Společně s tím novinářem.“
Pak se Tina zakoukala do skříně, kde byli samé šanony. Tině zaujal jeden šanon bez pojmenování. Tina si vzala ze skříně a prohlížela novinové ústřižky s případem, kterým se zabýval Hansen. „Co jste to našla?“ A šla k Tině, aby se podívala přes její rameno.
TINA: “ Novinové ústřižky. To jsou ty případy.“
HANSENOVÁ: “ Sbíral veškeré články o tom. Docela ho to žralo.“
TINA: “ Ani bych se mu nedivila. Chtěl urovnat vše do roviny.“
HANSENOVÁ: “ Někdy byl až moc pedantní. Ale snášela jsem to, protože to bylo jednou za čas.“
TINA: “ Už vás nebudu dál zdržovat. Tady je moje vizitka, kdybyste si ještě na něco vzpomněla nebo našla k případu.“ Šáhla do kapsy a předala paní Hansenové svou vizitku.
HANSENOVÁ: “ Víte, nejtěžší bude pro mě to říct mému synovi. Jak mu to nejšetrněji říct.“
TINA: “ I já bych měla problém to říct mým dětem. Pokusíme se dopadnout vraha, co nejrychleji.“ Tina si vzala do ruky notebook, rozloučila se s paní Hansenovou. A odešla pryč z domku. Když Tina seděla v Octavii, ozval se její telefon. Volal ji Tom, když šel se Semirem k BMW.
TINA: “ S čím pak ti mohu pomoci?“
TOM: “ Jsi ještě u manželky Hansena?“
TINA: “ Ano, proč?“
TOM: “ Nemá náhodou Hansen u sebe všechny podklady o případu, na kterém pracoval?“
TINA: “ Ano, schovával si všechny novinové výstřižky. Ale v jeho počítači nic není, žádná složka, kde byli o případu nějaké stopy.“
TOM: “ Dobře, to dáme za úkol Hartmutovi. A kdo je autorem pod těmi články.“
TINA: “ Kouknu se.“ Chvilku hledala ve článcích. “ Autorem je Martin Müller z kolínského deníku.“
TOM: “ Tak se sejdeme u kolínského deníku.“
TINA: “ Dobře. Už jsem na cestě.“ Oba dva zavěsili. Paní Hansenová viděla z kuchyňského okna, jak vínová Octavia odjíždí.
V kolínském deníku……. Tina už čekala na své kolegy před kolínským deníkem u svého služebního auta, když se blížilo BMW. Tom se Semirem zavítali rovnou za Tinou.
SEMIR: “ Co ti všechno řekla manželka?“
TINA: “ Co se týče manželovi práce a případu se moc do toho nemotala.“
TOM: “ To chceš říct, že nevěděla, co poslední době dělal.“
TINA: “ Věděla, ale nemotala se do toho. Věděla o schůzkách s tajemným mužem.“
SEMIR: “ Myslíš toho novináře?“
TINA: “ Ano.“
SEMIR: “ A ty výstřižky, to je má jenom z Kolína a okolí?“
TINA: “ Ale i ze zahraničí – Anglie, státy Beneluxu, středomořské státy, státy na Balkánském poloostrově,……. Sbíral veškeré informace, jak zemřeli, kolik jich zemřelo, kdo koho si ty léky koupili.“
TOM: “ Měl to pěkně nastudované.“
SEMIR: “ Takže se ty léky na paměť pěkně rozšířili.“ Pomalu se přesouvali do kolínského deníku na recepci, kde se pak optali, kde najdou daného novináře.
TINA: “ Prý mají vynikající účinky.“
TOM: “ Účinky, které účinně zabíjí.“
Na recepci byla pohledná dívka v tmavém kostýmku.
RECEPČNÍ: “ Co byste přáli?“
SEMIR: “ Chtěli bychom mluvit s Martinem Müllerem.“
RECEPČNÍ: “ Chviličku počkejte, hned ho zavolám.“ Přes místní linku dala echo Martinovi Müllerovi, že tu má návštěvu. Müller tu byl během pár minutek. Když Müller přišel, zašel hned ke hloučku, který stál opodál.
MÜLLER: “ Tak jsem zde. S kým mám tu čest.“
SEMIR: “ Gerkhan a to jsou moji kolegové. Jsme od dálniční policie. Přišli kvůli Herbertovi Hansenovi.“ Komisařové se prokázali svými služebními průkazy.
MÜLLER: “ Něco se mu snad stalo?“
TINA: “ Měl vážnou nehodu.“
SEMIR: “ Mohli bychom si popovídat někde v klidu?“ Müller byl tou správou úplně zaskočený, že nevěděl, co má povědět dál.
MÜLLER: “ Ale samozřejmě. Tady ne, půjdeme naproti. Můj šéf o tomto případu nechce ani slyšet.“ Všichni čtyři odešli do jedné malé kavárny naproti kolínskému deníku. „Tak co se přesně stalo panu Hansenovi?“
TOM: “ Dneska ráno měl menší nehodu, při které zemřel.“
MÜLLER: “ Dneska ráno jsme se ještě viděli na dálničním odpočívadle.“
SEMIR: “ Wagner, ředitel nemocnice, kde Hansen pracoval, nám řekl, že jste spolu byli hodně v kontaktu.“
MÜLLER: “ Ano, to je pravda. Pomáhal jsem panu Hansenovi dostat lidi, kteří si zahrávají s lidskými životy. Pan Hansen se semnou spojil, když jsem napsal pár článků do deníku o záhy mrtvých lidech, kteří požili lék na paměť.“
TOM: “ Potřebovali bychom o tom léku vědět víc.“
MÜLLER: “ Hansen se do toho případu hodně zavrtal, chtěl vědět příčinu smrti. Lék lachtacit, který pomáhá k lepší paměti. Jeho účinky napomáhají k lepšímu učení pro studenty, nebo pro starší lidi, aby si pamatovali některé důležité věci. Po pár týdnech lidé zkolabují a v nemocnici umírají na selhání srdce, ledvin anebo krevního oběhu. U každého jedince se to projevuje jinak.“
SEMIR: “ A co způsobuje ty kolapsy?“
MÜLLER: “ Jedna látka pod názvem dipoxal, který je v tom léku příliš, než je dovoleno. Ale vždyť Hansen měl k tomu veškeré podklady k tomu.“
TINA: “ Ty se právě nenašli.“
MÜLLER: “ Ani u něho doma?“
TINA: “ Ne, akorát pár novinových článků. A v jeho počítači také nic nebylo.“
SEMIR: “ Neměl pocit, že po něm někdo půjde.“
MÜLLER: “ Jestli lidi z jedné farmaceutické firmy, kde lachtacit vyrábí. Vím, že se setkal s ředitelem té firmy.“
TOM: “ A víte, jak se tam firma jmenuje?“
MÜLLER: “ Firma Danken, sídlí v Düsseldorfu. Jeho ředitelem je Frank Danken. Tato firma se přestěhovala ze Švýcarska právě sem do Düsseldorfu.“
SEMIR: “ A kdy jste s panem Hansen přesně sešel?“
MÜLLER: “ Bylo něco kolem osmé hodiny. Proč?“
TINA: “ Hansen zemřel po těžkých střelných ranách, ještě stačil nasednout do auta a odjel až k naší služebně, kde podlehl na svá zranění.“
TOM: “ Než zemřel, vyslovil slovo ‚letiště‘.“
MÜLLER: “ To nevím, co by mohlo znamenat.“
SEMIR: “ To nám zatím bude stačit. Kdybyste si na něco ještě vzpomněl, tak dejte klidně vědět.“ Předal mu jeho vizitku.
MÜLLER: “ Když to bude možné v mých silách, rád vám pomůžu, protože další oběti už nechceme.“ Dálniční policie se rozloučila s novinářem, odešla z kavárny.
TOM: “ Tak si pěkně posvítíme na tu firmu Danken.“
SEMIR: “ A najít podklady k tomu léku.“ Komisařové nasedli do svých služebných vozů a odjeli na služebnu.