Už se pomalu stímavalo a bylo kolem osmé hodiny večerní. Na služebně byla klidná atmosféra a málo zaměstnanců kromě Semira Gerkhana, Andrey Schäferové, Toma Kranicha, Anny Engelhardtové, Horsta Herzbergera a Dietra Bonráta. Komisařka Tina Kranichová byla u svých rodičů na malé rodinné oslavě, kam měl přijít i Tom, až dodělá nějakou práci pro šéfovou spolu s kolegy.
Tuto skupinku lidí pozoroval dalekohledem Frank Meermann, který měl tak trochu větší zlost na dálniční policii. Frank s pár lidmi obsadili služebnu a jenom čekali na tu správnou chvíli. Nejdřív vyhodili do vzduchu všechna služební vozidla před služebnou. Všichni se úplně lekli. Tom se Semirem vyběhli ven se podívat, co se stalo. Koukali se na ohořelá auta, Meermann dal znamení pro střelbu. Tom se Semirem ukrývali za ohořelými auty, a opětovně vraceli střelbu, pomalu se vraceli na služebnu, kde také svištěli nad hlavami ostatních kolegů. Po služebně se ukrývali do bezpečí. Kulky rozbíjeli počítače, okna, skleněné kanceláře, tlakem od exploze se rozbíjeli okna, a nápis „Dálniční policie“ byl úplně zničený od exploze.
TOM: “ Není vám něco?“
ANDREA: “ Ne.“
HOTE: “ Co je to popadlo?!“
BONRÁT: “ Asi to bude někdo, kdo nás nesnáší.“
ŠÉFKA: “ A viděli jste někoho venku?“
SEMIR: “ Nikoho jsme neviděli.“
ANDREA: “ A dostaneme se vůbec ven?“
TOM: “ Hned tak ven se nedostaneme. Počkáme si, co budou chtít.“
HOTE: “ A co Tina?“
BONRÁT: “ Tina by nám mohla pomoct.“
SEMIR: “ Kdybychom zavolali Tině, tak by určitě na to přišli. Ten dotyčnej nebude padlej na hlavu.“
ŠÉFKA: “ Počkáme, co bude po nás chtít.“
Tina byla na malé rodinné oslavě u svých rodičů. Tině zvonil mobil, odešla do obýváku, který je propojený s kuchyní. Volal ji Frank Meermann, Tina se posadila na židli k jídelnímu stolu a jenom naslouchala úkolů Meermanna. Tina ani nemohla z toho mluvit, co se stalo jejím kolegům. Byla úplně mimo sebe, když k ní přišel otec a Petr. Vůbec je nevnímala, že přišli. Tina se lekla, když otec promluvil.
OTEC: “ Tino, něco se stalo?“
TINA: “ Co?“
PETR: “ Co se děje?“
TINA: “ Naše služebna je v troskách…….“
OTEC: “ Jak v troskách?“
TINA: “ Někdo ji chtěl vyhodit do vzduchu…….“
PETR: “ Všichni jsou mrtvý?“
TINA: “ Ne, jsou na živu……. Musím splnit nějaké podmínky. Když je…….“ Objevili se jí slzy v očích.
PETR: “ S otcem ti rádi pomůžeme.“
TINA: “ Děkuji, ale musím to vyřešit sama.“
OTEC: “ Vypadá to nějakou pomstu na Semira a Toma.“
PETR: “ Nevypadá to dobře.“
OTEC: “ Určitě to zvládneš na jedničku.“ Na Tinině obličeji se objevil malý úsměv. Od Petra si vzala kapesník, kterým si utřela slzy.
TINA: “ Děkuji, ale už musím jít.“ Už byla na odchodu, když Petr k ní přišel.
PETR: “ Tohle to si vem.“ Držel v ruce talismana ve tvaru hnědého psíka, jako klíčenka, kterého Tina dala svému bratrovi, když Tina byla ještě menší.
TINA: “ To je tvůj psík.“
PETR: “ Vem si ho. Ať ti přinese nějaké to štěstí.“
TINA: “ Díky.“ Objala Petra, vzala si psíka a odešla.
Na služebně……. Zde zavládlo ticho, a když někdo vykoukl z okna, lidi od Meermanna začali střílet. Meermann prohodil oknem kámen se vzkazem.
HOTE: “ Tome, Semire,…….“ Upozornil je na vzkaz. Tom šáhl po vzkazu s kamenem. Na vzkazu stálo: „Jediná vaše záchrana je:“ a byla u toho přiložená Tinina fotografie.
ŠÉFKA: “ A co se z toho vyklube.“
SEMIR: “ Asi nějaký nevyřešený případ anebo jeho objasnění.“ Bonrát přinesl neprůstřelné vesty ke skupince, které si oblékla Andrea se šéfkou.
Na KTU……. Tina našla v jejich poštovní schránce jejich baráku klíček od úschovny na hlavním nádraží, kde byli věci k případu. S důkazy Tina odjela za Hartmutem na KTU. Hartmut se chystal domů.
HARTMUT: “ Co ty tady?“
TINA: “ Potřebuji tvou pomoc.“
HARTMUT: “ Ale já už jdu domů. Počká to na zítra.“
TINA: “ Nepočká. Jde o život našich kolegů, kteří jsou uvězněni na služebně, která je úplně zničená.“
HARTMUT: “ Cože? A jsou…….“
TINA: “ Ne…… Ale potřebuji něco ověřit a bez tvé pomoci se nikam nehnu.“ Použila i psí oči.
HARTMUT: “ Tak dobře. Pomůžu ti. Nenecháme vaše kolegy ve štychu.“
TINA: “ To je už lepší.“ Položila na Hartmutův stůl balíček s důkazy – zbraň, části bomby, vstupenka do divadla, pár nábojů, rodinná fotografie – matka, otec a jejich dcera. Hartmut se pustil do zbraně a kousky bomby. Tin opět odjela pro další důkaz.
Na služebně……. Zde panovala napjatá atmosféra, že by se dala krájet, protože čekali, kdo za tím stojí. Bonrát a Andrea našli plán služebny, všichni si nad ním sedli.
SEMIR: “ Prakticky jsme tu uvězněni.“
TOM: “ A co teoreticky. A tady by to nešlo?“ Ukazoval na místnost s centrálním vytápěním, odtud vedli ven dveře na svobodu do místního lesíka.
ŠÉFKA: „To by šlo.“
ANDREA: “ A tady vede nějaká šachta.“ Ukazovala na šachtu, která vyúsťovala přímo do lesíku. Vchod do této šachty vedl přes malý budníček v zadní část služebny. Šachta vedla asi tak 600metrů pod zemí.
ŠÉFKA: „Ale ten budníček stojí venku.“
SEMIR: “ Budeme tak na ráně.“
TOM: “ Ale je to bezpečnější cesta ven.“
SEMIR: “ tak dobře. Tak to zkusíme.“
ŠÉFKA: “ Tak najděte nějaké baterky a jdeme.“
Posbírali nějaké baterky a šli na věc. Vyšli jako myšky k zadnímu vchodu. Tom se Semirem šli jako první, aby oblíhli okolí. Semir s Tomem měli v ruce zbraně, Semir kryl Tomovi záda, který se vydal směrem k budníčku, kde musel odemknout visací zámek na železných dveřích. Andrea, šéfka, Hote a Bonrát stály mezi dveřmi. Tom ani nestačil přeštípnout zámek, když je zasáhla sprška kulek. Andrea a spol rychle zalezli na služebnu. Semir kryl Tomovi záda palbou na Meermannovi lidi, aby se dostal zpátky na služebnu. Všichni se zase uchýlili před Andrein stůl.
MEERMANN: “ Odtud se nedostanete.“
SEMIR: “ To už jsme zjistili taky.“
MEERMANN: „Budete tu tak dlouho než vaše kolegyně pro mě něco vyjasní.“
TOM: “ A o co jde?“
MEERMANN: “ Zemřela mi dcera při explozi rodinného domu. Tak přemýšlejte.“ Odešel ke svým lidem.
ŠÉFKA: “ Dcera, exploze, rodinný dům.“
HOTE: “ To muselo být velmi dávno.“
TOM: “ Naše začátky u dálniční policie.“