Grafologie je obor psychologie, který se snaží poznávat povahové nebo jiné vlastnosti, tedy vytvářet povahopis, nebo poznávat stav pisatele z jeho písma (rukopisu) a podle nejméně dvou odborných studií byla jeho úspěšnost u zkoumaného širokého vzorku grafologických prací mizivá a závislá na poznatcích získaných jinými způsoby než z charakteristik písma.
Vývoj grafologie lze rozdělit na dva hlavní směry: empirickou školu, která se snaží analyzovat jednotlivé znaky písma a vyvozovat z nich přímé závěry, a holistickou, v krajnosti esoterickou školu, při níž je posuzován celkový dojem z písma a která není exaktně vědecká, ale využívá spíše psychologických technik nebo souvislostí se znalostmi z oborů psychologie nebo fyziologie. Ke grafologii se dnes hlásí také lidé, kteří ji praktikují zcela nevědeckými metodami.
Původ slova je řecký (grafein – psát, logos – nauka), slovo jako termín pro vědecký výklad písma zavedl Francouz Jean Hippolit Michon v roce 1875.
Grafologie je jiný obor než písmoznalectví, které má za cíl identifikaci pisatele. Pojem grafologie se někdy v širším smyslu používá i pro některé další vědecké disciplíny zabývající písemným projevem člověka.
Grafologická východiska
Grafologie vychází z předpokladu, že lze z písma, podobně jako z ostatních projevů člověka, zkoumat jeho povahu, inteligenci, emocionalitu a další schopnosti a vlastnosti, včetně okamžitého stavu jeho psychiky. Původ slova „grafologie“ je řecký (γράφω – psát, λογία – vědní obor).
Proč by mělo písmo vypovídat o osobnosti pisatele, jak tvrdí grafologie?
Grafologie jako jedna z forem psychologie výrazu vychází ze souvislostí mezi výrazem (tváře, těla) živého organismu a jeho duševním hnutím, které umíme do určití míry „číst“, protože správné „čtení“ výrazů ostatních jedinců mohlo být rozhodujícím evolučním faktorem v rozvinutějším sociálním prostředí, umožňovalo například odhadovat možné reakce protivníka podle jeho gestikulace nebo tělesného postoje.
Psycholog a průkopník grafologie Ludwig Klages řekl: „Každý vyjadřující tělesný pohyb uskutečňuje co do síly, trvání a směrového tvaru obraz duševního hnutí.“ Grafologie tedy vychází z předpokladu, že písmo, jakožto tělesný projev, musí zákonitě zrcadlit duševní stav jednotlivce, včetně jeho dlouhodobých charakteristik a sklonů, které nazýváme slovy temperament, osobnost nebo charakter. Krátkodobé vlivy promítající se do rukopisu způsobené změnami nálad nebo situací lze do určité míry eliminovat tím, že má grafolog k dispozici více písemného materiálu z různých časových období a také tím, že bere v potaz situační okolnosti provázející vznik textu (jedná se o dopis příteli či formální dokument?)
Pro grafologii je také důležité zjištění, že výraz můžeme provést pomocí vůle nebo nezáměrně a také že nezáměrné provedení pohybu má pro nás daleko větší vypovídající hodnotu. „Výrazová hodnota pohybu je tím větší, čím bezděčněji a nevědoměji byl pohyb vykonán.“ (Ludwig Klages) Proto jinak grafolog zkoumá začátek, prostředek a konec slova, ale analogicky i řádku a celého textu, kde právě jeho prostřední část je provedena s nejnižším stupňem volní kontroly, zatímco jeho začátek a konec podléhají větší míře volního řízení. Zatímco začátky a konce jsou vědomé, chtěné, mohou být výsledkem snahy (vyvolat dojem nebo zakrýt skutečnost), prostřední část bývá automatická a nevědomá, a proto jí přikládáme největší hodnotu.
Školní předloha
Grafologie také vychází z myšlenky, že učení se psaní podle školní předlohy je součástí procesu socializace. Ačkoliv se všichni (v daném státě nebo kulturním regionu) učíme psát podle stejné předlohy, postupem času si osvojíme svůj nezaměnitelný rukopis, který se více či méně od školní předlohy vzdaluje. Míru, do jaké se vzdálíme od školní předlohy, nazývá grafologie individuálností rukopisu. Vysoce individuální písmo může být známkou výjmečného charakteru, ale i přílišné touhy odlišovat se, zatímco písmo, které se i v dospělosti stále velice podobá školní předloze, považujeme za málo individuální: pisatel může být například příliš konvenční, nesamostatný nebo infantilní. (Záleží samozřejmě na dalších znacích rukopisu.) Rukopis je tedy mimo jiné i projevem kvality socializace. Školní předloha může být různá, ale i její charakteristiky mohou odrážet preference dané kultury (např. směr psaní zleva doprava nebo zprava doleva může mít svůj symbolický význam).
Postoje ke grafologii
Využití
Podle Psychologického slovníku Hartlových se grafologie používá k psychodiagnostice v kriminalistice, soudnictví i klinické psychologii. Podle písma lze také diagnostikovat nástup a průběh některých duševních poruch.
Grafologie patří mezi projekční (projektivní) metody, což jsou psychologické metody založené na zkoumání osobnosti pomocí neuvědomělých procesů odhalujících emoce, přání, názory a povahové rysy. Na projektivních metodách je založeno mnoho standardizovaných psychodiagnostických testů i jiných postupů.
Rozbor písma může sloužit jednak jako prostředek pisatelova sebepoznání, dá se však využít i jako podklad pro rozhodování o vhodnosti pisatele na konkrétní pozici v zaměstnání. (Někteří zaměstnavatelé vyžadují od uchazečů o práci ručně psaný životopis, který se pak snaží grafologicky posuzovat). Rozbor písma může odhalit i např. zdravotní problémy, které se do písma mohou symptomaticky promítnout.
- psychodiagnostika
- personalistika
- sebepoznání
- partnerské vztahy
- soudní praxe (tam se ale využívá spíše písmoznalectví, které se zabývá autorstvím a porovnáváním rukopisu)
Grafologie se má vysokou vypovídající schopnost především co se týče vitálního základu osobnosti, temperamentu a emocionálních reakcí. Do písma se také promítají tendence, které vypovídají o sociálním chování jednotlivce nebo míře jeho sebecitu. Grafologie se však nehodí k určování inteligence, pohlaví nebo věku pisatele.
Validita
Spolehlivost grafologických prací prověřovali psychologové Efrat Neter a Gershon Ben-Shakar z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Analyzovali 17 grafologických studií, v nichž bylo obsaženo přes 1200 textů, které zkoumalo 63 grafologů a 51 laiků. Podle výsledků metaanalytické studie z roku 1989 dosahovali grafologové nejpřesvědčivějších výsledků ve chvíli, kdy ve zkoumaném textu měli k dispozici životopisné údaje o pisatelích, v ostatních případech (například u opisovaných textů) byla úspěšnost rozboru podle písma mizivá.
Statistik Geoffrey Dean z Perthu v Austrálii v roce 1992 metaanalyzoval více než 200 grafologických studíí a došel k podobným závěrům jako Neter.
K podobným závěrům došli i další.[
Česká grafologická komora výsledky studií interpretuje tak, že při testování validity grafologie se ukázalo, že není možné testovat grafologii jako takovou (poněvadž ta zahrnuje mnoho různých přístupů a metod), ale vždy jen práci konkrétního grafologa, který používá určitý postup při rozboru.
„Hovořit o validitě rukopisu jako takové není správné,“ tvrdí psycholog Radvan Bahbouh. „Validitu hodnotíme vždy vzhledem k určitému kritériu. Písmo je například validní vzhledem k odhadu pohlaví, odhadu psychomotorického tempa či lability, není naopak příliš validní vzhledem k odhadu inteligence, hodnot, postojů či motivace.“
Historie a osobnosti
Starověká grafologie
Čínský filozof Konfucius varoval ve svých spisech před lidmi, jejichž písmo se klátí jako třtina ve větru.
Aristotelés zkoušel rozpoznat charakteristiku člověka podle jeho písma.
Historik Suetonius se na přelomu prvního a druhého století našeho letopočtu zabýval analýzou rukopisu římských císařů v díle, které je považováno za projev úpadku římského dějepisectví.[15]
Renesanční grafologie
K prvním novodobým vykladačům písma patřili Francoise Demelle (1609) a italský lékař Camilo Baldo (1622).
[Francouzská grafologie
Za zakladatele moderní grafologie je označován abbé Jean Hippolit Michon (1806-1881), Švýcar Ludwig Klages (1872-1956) a další.[5]. Dalšími významnými francouzkými grafology byli Edouard Hocquard (z hlediska teorie umění), J. B. Delestre (malíř, zabýval se fyziognomií a grafologií), Jules Crépieux Jamin (1859-1940, zdůrazňoval, že jednotlivé znaky písma lze vykládat pouze v kontextu celého písma), Jean-Charles Gille-Maisani, Jacquelin Peugeot (od roku 1982 prezidentka Francouzské grafologické společnosti (SFDG), řídí časopis Grafologie založený Michonem.
Ve dvacátém století se studiu grafologie věnoval i francouzský psycholog a autor prvních IQ testů Alfred Binet.
Německá a švýcarská grafologie
Německý grafologický směr se vymezoval vůči francouzským teoriím, které považoval za zastaralé. Klages formuloval tezi, že tentýž znak může mít u různých lidí různý význam, takže je písmo třeba analyzovat v kontextu (řečeno pozdějším termínem, holisticky).
Mezi zakladatele moderní grafologie je počítán švýcarský Němec Ludwig Klages (1872-1956).[5] První serióznější německé grafologické práce vytvořili Albrecht Erlenmeyer, Thierry Preyer a psychiatr Georg Meyer. Rudolf Pophal (1893-1966) vyvrátil některé Klagesovy definice. Carl Gross (1893-1944) a Robert Heiss (1903-1974) zdůrazňovali, že znaky nesou víceznačnější významy než jen binární. Bernhard Wittlich zjednodušil grafologické tabulky a vydal v roce 1961 knihu Grafologická praxe pro psychology, pedagogy a lékaře.
Německá grafologická společnost (DGG) existovala v letech 1897-1908. Od roku 1952 vychází časopis Angewandte Graphologie und Charakterkunde jako společný časopis čtyř grafologických společností.
Ve Švýcarsku nevznikla specifická grafologická škola, ale působilo zde několik významných grafologů. Kněz Johann Caspar Laveter (1741-1801) věnoval v roce 1777 grafologii velký prostor ve své knize o fyziognomii, Max Pulver (1889-1952) v roce 1931 zdůrazňoval roli nevědomí při procesu psaní. Švýcarská grafologická společnost (SGG) byla založena roku 1950, jejím prvním prezidentem byl Max Pulver, současným prezidentem je Edgar Haldimann.
Grafologii studoval i švýcarský psychoanalytik Carl Jung.
Česká a slovenská grafologie
Prvním významným průkopníkem grafologie v Čechách byl Josef A. Karas. Vedl grafologické rubriky v časopisech Světozor, Beseda lidu a Zlatá Praha a v roce 1896 v časopise Naše doba informoval o zahraniční odborné literatuře.
Dolfína Poppéová (rozená Popperová) byla znalkyní písma u zemského soudu ve Vídni, osobní grafoložkou císařovny Alžběty a v roce 1896 autorkou první české knihy o grafologii. Ve dvacátých letech 20. století napsal dvě knihy, jednu společné s D. Poppéovou, Adolf Zelinka. Grafologii definovali jako nauku k určení povahy, charakterů, zvyků a náklonností pisatele z vlastností jeho písma.
Robert Saudek (1880 Kolín nad Labem. 1935 Londýn) pocházel z židovskoněmecké rodiny a byl významným českým, anglickým i světovým grafologem. Odborné práce psal i česky a anglicky. Dalšími autory odborných knih byli Josef Kubelka, K. Laštovička a Vilém Schonfeld (nar. 1909), na Slovensku Michal Gaváč.
Od ledna 1935 vycházel v Československu německý grafologický časopis Písmo, za nímž stáli Otta Fanta a Vilém Schonfeld.
Metodika
Grafologie analyzuje mnoho znaků písma, které si normálně při jejich psaní neuvědomujeme. Velikost nebo sklon jsou nejnápadnější charakteristiky, ale nejsou jediné. Znaky písma rozdělujeme na tzv. komplexní – dojmové (k jejichž určení je třeba více zkušeností) a měřítelné – popsatelné (jejich určení je jednoznačnější).
Každý znak písma je v grafologii spojován s určitým okruhem psychologických významů, sám však nemůže být jednoznačným důkazem o nějaké konkrétní vlastnosti. (Na tomto zjednodušujícím přístupu jsou založeny tzv. „grafologické slabikáře.“) Kvalitní grafologický rozbor vychází z analýzy všech písemných znaků a jejich závěrečné syntézy.
Znaky rukopisu, které grafologie zkoumá
Komplexní dojmové znaky
Celkový písmový obraz
Pohyb a Forma
Fixace
Rytmus
Souladnost (Harmoničnost)
Individuálnost
Pohyb a Forma
Fixace
Rytmus
Souladnost (Harmoničnost)
Individuálnost
Měřitelné a popsatelné znaky
Pravidelnost
Členitost
Rychlost
Vázání (Girlanda,Arkáda,Nitka,Úhel)
Velikost
Sklon
Šířka – těsnost
Délkové rozdíly
Převaha dolních – horních délek
Tlak
Tah
Ostrost – těstovitost
Spojitost – nespojitost
Plnost – hubenost
Zjednodušení – obohacení
Pravoběžnost – levoběžnost
Řádky
Diakritika
Okraje
Úvodní a koncové tahy
Podpis
Členitost
Rychlost
Vázání (Girlanda,Arkáda,Nitka,Úhel)
Velikost
Sklon
Šířka – těsnost
Délkové rozdíly
Převaha dolních – horních délek
Tlak
Tah
Ostrost – těstovitost
Spojitost – nespojitost
Plnost – hubenost
Zjednodušení – obohacení
Pravoběžnost – levoběžnost
Řádky
Diakritika
Okraje
Úvodní a koncové tahy
Podpis
] Velikost písma a jeho vztah k povaze člověka
Za normálně velké je považováno písmo o velikosti 2-3 mm, měřeno podle délky základních tahů ve středním pásmu ve shodě se sklonem písma. Vzdělanější lidé mají spíše menší písmo, lidé s nízkým vzděláním spíše větší. Velikost písma ukazuje zejména na míru autorova sebeprožívání a nemusí se nutně shodovat s mírou sebevědomí. Velké písmo (4 a více mm) patří autorovi, který intenzivně prožívá vše, co se týká jeho vlastní osoby, může být až sebestředný. Ukazuje hlavně na extravertní vlastnosti. Malé písmo (pod 2 mm) vypovídá o pisateli, že neklade velký důraz na svoji osobu, často je více soustředěný na objekt svého zájmu (např. vědecký pracovník) než na sebe. Pojí se více s introvertními vlastnostmi, pisatel se může podceňovat, avšak malé litery nemusí vždy znamenat nízké sebevědomí. Příliš velké písmo může být i kompenzací nízkého sebevědomí a přepjatého sebezdůrazňování.
Symbolika psací plochy
Vertikální členění psací plochy na tři zóny
Horní pásmo:
– nadindividuální vědomí
– duchovní oblast, etika, intelekt
– náboženská víra, fantazie, intuice
– aspirace
– duchovní oblast, etika, intelekt
– náboženská víra, fantazie, intuice
– aspirace
Střední pásmo:
– individuální vědomí
– sebevědomí, vědomá adaptabilita
– praktická činnost, sociální vztahy
– sebevědomí, vědomá adaptabilita
– praktická činnost, sociální vztahy
řádka: práh vědomí
Dolní pásmo:
– nevědomí
– hmota, tělesnost
– pudovost, erotika
– hmota, tělesnost
– pudovost, erotika
Vlevo – Vpravo
Vlevo: já, subjekt, duše, minulost, matka, původ
Vpravo: ty, objekt, svět, budoucnost, otec, dovršení
Co grafolog potřebuje vědět k vypracování rozboru?
Věk pisatele, jeho pohlaví, vzdělání, případně i profesi. Vliv na písmo má i to, zda je pisatel pravák či levák.
Etika
!!! Rozbor písma za účelem celkového popisu osobnosti by měl být prováděn vždy SE SOUHLASEM PISATELE !!!
Podklady pro rozbor
Pro celkový rozbor písma je důležitý dostatek podkladů. Platí zde „čím více, tím lépe“. Velikost rukopisu psaného pisatelem zhruba na 1 stránku formátu A4 obsahující pisatelův podpis. Pokud pisatel používá více druhů písem, měl by je v rukopise použít. Rukopis psaný na měkkém či tvrdém podkladu – záleží na volbě pisatele, psací náčiní si volí sám pisatel (propiska, tužka, fix, …). Rukopis by měl být psán v klidu, bez rušivých elementů. Jako doplňující podkladový materiál mohou sloužit poznámky pisatele, dopisy, vzkazy psané ve spěchu, nebo např. kresby. Vždy je ku prospěchu alespoň nastínit okolnosti, které působily za vzniku daného písemného projevu.
U malých dětí nebo u dětí, které ještě nemají zmechanizované písmo (např. v 1. nebo ve 2. třídě ZŠ), je lépe posuzovat jejich kresby a výtvarné projevy.