V táboře se všichni kolem nich seběhli, aby si prohlídli úlovek. Ale pak se kruh rozevřel a vstoupila do něj žena. Tento kmen Kobrajů byl ojedinělý tím, že mu vládla žena. Její jméno bylo prostě Moudrá Žena. Měla na sobě bohatě vyšívanou koženou sukni a halenu světle hnědé barvy. Její vlasy byly tmavě hnědé, skoro až černé. I její oči měly takovou barvu. S klidem jí vlastním se podívala na své bojovníky. Nikdo ani nedutal. Jen Malý Bojovník (to byl Semirovo indiánské jméno) byl trochu netrpělivý. V jeho vigvamu totiž na něj čekala jeho manželka. Neviděli se sice jen pár hodin, co byl na lovu, ale i to stačilo, aby se jim po sobě začalo stýskat. Pak Moudrá Žena nařídila Tlustému Medvědu, aby připravil jelena k večeři. Nato se všichni vydali za svou prací, tedy kromě Malého Bojovníka, který odešel za svou ženou. Jen Velký Bojovník, nejlepší přítel Malého Bojovníka, zůstal stát uprostřed osady. Měl obavy o budoucnost kmene, a tak šel za Moudrou Ženou do jejího vigvamu, aby se s ní poradil.
„Mé srdce je plno obav. Náčelník vedlejšího kmene Zlolajů Zlý Had už dlouho připravuje své lidi na boj. A my jsme jediný kmen široko daleko. Kromě toho jsme odvěcí nepřátelé,“ řekl Velký Bojovník.
„I mé oči si toho všimly,“ řekla Moudrá Žena, „ale nemůže proti tomu bohužel vůbec nic dělat. Zbraní máme málo, a kromě toho jsou to jen luky, nože a tomahawky. A pokud se naši zvědové nemýlí, mají Zlolajové pušky. Proti nim jsme bezbranní.“
“ A to se tedy necháme zahubit těmi prašivými psy?“ namítl Velký Bojovník
„Ne! Odejdeme!“ řekla rázně Moudrá Žena „Hned jak se slunce znovu vzbudí“
Právě tohoto rána chtěl náčelník Zlý Had přepadnout Kobraje. Jeho hlavním cílem bylo zajmout Moudrou Ženu, Malého a Velkého Bojovníka, Tlustého Medvěda a Dlouhý Stín, protože právě tito lidé zabili v obraně mnoho výborných zlolajských válečníků, kteří chtěli území a osady Kobrajů. Zlolajové zastihli Kobraje nedaleko jejich teď už prázdné osady a hledali své oběti. Všech pět jich šlo pohromadě za zbytkem kmene vedeným ženou Malého Bojovníka. Zlolajové pomalovaní válečnými barvami se k nim přiblížili a namířili na ně pušky. Malý a Velký Bojovník jako první sáhli po svých tomahawcích, ale než je stačili vytáhnout zpoza opasků, už k nim přiskočili Zlolajové a ruce jim svázali za zády lýkovými provazy, které se jim zařezávaly na kůže. To samé udělali Moudré Ženě, Tlustému Medvědu a Dlouhému Stínu. Zbytek kmene Kobrajů nechali uprchnout. Pak odvedli své zajatce k náčelníkovi Zlému Hadovi. Ten měl konečně své odvěké nepřátele plně ve své moci. Nechal je přivázat ke kůlům. Všichni měli při západu slunce zemřít. Zajatci stáli u svých kůlů hrdě a statečně, nikdo po zbytek dne nepromluvil. Přijali svůj osud tak, jak se to správného indiána sluší a patří. Jejich poslední minuty života se přiblížili. Pak Zlý Had mrštil tomahawkem, aby prvního ze zajatců zbavil života…
V tom se Semir probudil celý zpocený
„Fuj, to byl teda sen“oddechl si. Pak se ale pousmál při představě sebe samého v indiánském oblečení jako Malého Bojovníka. Jestli ten sen do rána nezapomene, určitě ho poví kamarádům na stanici. Poté opět usnul…